Krásný sál nově zrekonstruovaného kina ve Francouzském institutu byl vybrán velmi příhodně, protože právě při společenských akcích jako je návštěva kina (a teď nemyslíme Cinestar s popcornem), divadla nebo plesu bychom se měli řídit etiketou. Dodržovat pravidla vybraného chování neznamená jen nošení obleku a strojená zdvořilost při zvláštních příležitostech. Pravý gentleman se chová slušně každý den při obyčejných rutinních aktivitách, protože etiketa zasahuje zcela do běžného života – radí nám, jak slušně komunikovat s lidmi, jak se vhodně obléct, jak pozdravit a správně stisknout ruku nebo jak správně držet příbor.

„Slušnost je člověku vrozená, ale mravnosti se učí.“  - J. G. Jarkovský

První řečník, Jiří Plamínek, se ke společenskému tanci a tudíž i k etiketě dostal při studiu na vysoké škole. „Cesty jsou nevyzpytatelné. Studoval jsem elektrotechniku, práva a na konzervatoři společenský tanec a nakonec se věnuji právě tomu. Ono to není v životě až tak marné věnovat se profesně svému koníčku.“ Účastníkům kurzu nejprve vysvětluje, co všechno může obsahovat pozvánka na společenskou akci - například doporučené oblečení, ve kterém by se měli pozvaní dostavit. Nikoho nepřekvapí, že na toho, kdo se na večerní ples dostaví v tričku a džínách, bude zbytkem pohlíženo s opovržením. Plamínek ale dodává, že to platí i naopak. Pokud je za dress code doporučen pouze tmavý oblek, není vhodné přijít oblečen slavnostněji, například ve smokingu nebo v žaketu. Výsledek je totiž stejný, jako kdybyste přišli ve zmíněných džínách. Dále účastníkům představuje dress code jako takový a jeho všechny varianty, se kterými se mohou setkat. „K formálnímu oblečení patří u muže frak, smoking a žaket. Frak a žaket u nás nejsou obvyklé již dlouhá desetiletí. Smoking v šatníku část mužů má, alespoň ti, kteří buď během roku navštěvují víc akcí, kam smoking oblečou, nebo i ti, kteří chápou, že je to slavnostní oblečení na některé společenské příležitosti a chtějí být oblečeni dobře. Byť třeba smoking na sebe vezmou jenom jednou, dvakrát ročně. A žena v šatníku obvykle také má třeba dlouhé šaty, byť je na sebe nebere každý den.“

Dále Plamínek posluchačům představuje společenskou hierarchii: postavení muže, ženy, nadřízených a podřízených, společensky významnějších osob nebo starších, a jejich roli při společenských aktech (představení se, podání ruky, vstup do místnosti). Nechybí ani názorná ukázka a zapojení publika. Plamínek zdůrazňuje důležitost vizitky, respektive jejího předání. Zajímavostí je, že v Japonsku se předává obouruč. Rozpovídá se i o správném mluvení do mikrofonu, předávání dárků, držením příboru a stolování obecně. Zabrousí i do módy, která je nedílnou součástí etikety, a komentuje českou situaci: „Podívejme se na lidi, které vídáme třeba v televizi - politiky, sportovce, tuzemské celebrity - jak chodí mnohdy oblékaní. Nepadnoucí saka s rukávem dlouhým do poloviny dlaně, kravata uvázaná na půl žerdi… Tak co pak chceme od lidí obecně?  Kde mají hledat vzory?  Podívejme se do divadel, jak chodí lidé oblečeni za kulturou. Na druhou stranu je dost lidí, kteří se umějí dobře obléknout pro konkrétní příležitost.  Ať už v byznysu nebo jinde. Tady určitě stojí za zmínku, jak dobře odívaný chodí náš současný ministr financí Andrej Babiš - a není to nutně o jeho soukromém ekonomickém zázemí.“

Pravidla etikety by měl znát každý. Jiří Plamínek souhlasí s názorem, že samotným základům by se člověk měl naučit v rodině, ale o další mravní rozvoj by se měla postarat i škola například v rámci občanské nauky. Je zřejmé, že etiketa je pro Jiřího Plamínka bezedným tématem, o kterém by byl schopný mluvit mnohem déle a detailněji, ale nás tlačí čas. Přichází na řadu móda.

Realita české módy

Na scénu přichází mladý a od pohledu charizmatický Antonín Homola, poradce jednoho z místopředsedů Poslanecké sněmovny. Na sobě má tmavý oblek s proužkem a košili s rozhalenkou a manžetovými knoflíčky. Hned na začátek doporučuje seriál Etiketa s Ladislavem Špačkem, který detailně rozebírá snad všechny otázky etikety. Dále srovnává nabízenou konfekci a obleky na míru. Pochopitelně vyzdvihuje zakázkové modely, které dokonale sedí i na atypických postavách, ale své tvrzení posléze podloží i pádnými argumenty. Jeden z nejdůležitějších je cena, která je v porovnání se západní Evropou mnohem nižší. V Praze existuje hned několik salónů (v současnosti asi nejznámější Le Premier), kde je možné si koupit oblek na míru jen o pár korun dráž než konfekci třeba u Blažka.

„Češi nejsou úplně mistři v módě. Je to způsobené hlavně komunismem, kdy se na to kašlalo. Stačí se třeba podívat, jak chodí oblékané děti v Bruselu, v Paříži a pak jak v Praze. Ten rozdíl tam je vidět,“ komentuje český styl, „čili v tomto směru ho Češi zatím moc nemají, ale naštěstí se to zlepšuje. Na druhou stranu, Češi umí vyhodnotit situaci a nepřestřelit ve smyslu, že by nosili moc extravagantní věci. Sice se tam často vyskytují různé módní chyby, ale nemají na sobě nějak speciálně extravagantní kostým nebo model.“ Podle Homoly lidé nemají k oblékání takový vztah, protože to pro ně neznamená velkou hodnotu, nezajímají se o to a také za to nechtějí vydávat peníze.

Padne také otázka, co Homola nemůže v odívání Čechů vystát: „Jsou to samozřejmě ponožky v sandálech. Sice je to už možná klišé, ale pořád tento neduh považuji za velký aktuální prohřešek“. Mezi další nešvary v oblékání podle něj patří špatně uvázaná kravata, která má například odbytý uzel, špatně upravenou délku, je špatně sladěná nebo je povolený horní knoflíček košile. Kritizuje i oblékání mnohých mladých dívek, které často spočívá pouze v džínech a mikině. Tento jev se nazývá unisexová móda a postrádá na ní ženskost. Pokračuje v obecnější rovině: „Přijde mi, že lidem stačí, aby oblečení bylo čisté, a tam také jejich zájem o módu končí - už neřeší, jestli se ten kus oděvu hodí s jiným.“ 

2 obleky, 7 košil a 7 párů bot

A co by nemělo chybět v šatníku každého správného muže? V tom má Homola jasno: „Určitě tmavý oblek na formální akce, který se nosí po šesté hodině večer. Potom světlý oblek, to znamená klidně tmavě modrý, hnědý nebo béžový, který se nosí přes den například do práce nebo když to situace vyžaduje. Pak jedno sako neformálního rázu, třeba manšestrové, tmavé barvy – například hnědé, modré, tmavě modré. Dále zimní vlněný kabát, alespoň 7 až 10 košil, formální i neformální. Minimálně jedny společenské kalhoty na události, kam se nehodí jít v obleku, které může zkombinovat se samostatným sakem. Co se týče bot, mít takové, které ladí s oblekem. To znamená k černému obleku tmavé boty, k hnědému obleku hnědé boty nebo světlejší, aby to nebylo tak kontrastní. Doporučoval bych mít zase sedm párů bot, které pravidelně střídat. Co se týče doplňků, tak pánské doplňky jsou vlastně jen pásek, manžetové knoflíčky, kterých jsem velkým zastáncem, a hodinky, na kterých by se také nemělo šetřit.“

Na konec přednášky Homola promítá fotky, které mu zaslali účastníci kurzu v rámci domácí přípravy. Zadání bylo jednoduché: oblékněte se, jak byste šli do Divadla v Dlouhé, a vyfoťte se. Homola jednotlivé fotky komentuje a přítomným účastníkům radí, čemu se příště vyvarovat. Většinu modelů hodnotí pozitivně. Móda je pro Antonína Homolu opravdu velký koníček, kterému, jak říká, se věnuje přes deset let. Sám si formální oblečení nechává šít na míru a ke konfekci by se už nevrátil. „Myslím si, že muži začínají nacházet cestu k oblékání, ale je to trnitá cesta, která nejspíš ještě bude trvat několik desetiletí,“ uzavírá.

Říjnová akademie pokračuje Kurzem rétoriky, jejíž umění účastníkům přiblíží známý český herec Jan Čenský a debatér Vojtěch Černý, ve středu 22. října v Národním divadle.

Autoři: Martin Jindřich, Michal Karas