Je únor. Vánoce jsou dávno za námi, Silvestr také. Byla rozdána vysvědčení (nebo výpisy nebo něco). Ti z vás, kteří už dávno porušili všechna svá novoroční předsevzetí a/nebo svým vysvědčením dokázali svou inteligenci a všestranné schopnosti, si teď určitě myslí, že teď už je po všem. Není tomu tak. Mílovými skoky se blíží ten nejnechutnější výhřez prázdného konzumu. Den svatého Valentina je nám v patách.

Začneme s trochou historie. (Ano, je to nutné.) Ve starověkém Římě existoval svátek jménem Lupercalia. Průběh býval různý, ale vždy měl něco společného s hektolitry alkoholu, taháním lístečků se jmény a údivem nad tím, že lístečky kecaly. (Nevinné lístečky!) Kdysi (o něco později) žil člověk známý jako Valentin, který prý mimo jiné oddával vojáky, kteří se nesměli ženit, a také se kamarádil s křesťany. (To byla dost nebezpečná zábava.) Jeho poprava se konala 14. února. Oslavy jeho mučednictví splynuly se svátkem Lupercalia. Ať už z toho vzniklo cokoli, brzy se na to zapomnělo.

Jenže tím to neskončilo. Na počátku dvacátého století se známý výrobce vánočních přáníček Walter Scott ocitl na pokraji bankrotu. Začal s pokusy o zavedení tradice, při které by mohl prodávat svá přáníčka. Vygeneroval například Den velké tmy. Měla to být oslava všech slepců. Nebyl úspěšný, po dvou pokusech ho zrušili (Den velké tmy, ne Waltera Scotta). (Jeden by řekl, že každého slepce potěší dostat jednou za rok hezkou barevnou kartičku s obrázkem sádelnatého andílka nebo něčeho podobného.) A pak přišel ten skvělý nápad obnovit tradici svatého Valentina. Zisky společnosti se ztrojnásobily.

Oceňuji kreativitu a téměř každému člověku, který zbohatl díky svému důvtipu, jeho štěstí přeji. Tentokrát to ale zašlo moc daleko. Mozky milionů lidí byly infikovány představou, že tím nejlepším projevem lásky je fakt, že se jednou za rok seberete a dáte svému miláčkovi odpornou plyšovou kytku a nějakou sladkost. (Ty sladkosti ujdou.) To vám ale zdaleka nemusí stačit! Jak nás obchodníci vytrvale přesvědčují, svou lásku musíme dokázat co možná největším množstvím různých nechutností, nejlépe těch nejdražších. Každý rok se tento svátek vzdaluje od oslav lásky a noří se do oslav chlupatých pout, nablblých přáníček, drahých kytek a hlavně všech možných růžových a červených zbytečností ve tvaru srdce. Ať žije konzum!

Tímto apeluji na všechny rozumné lidi, kteří mají partnery, se kterými sdílí něco, čemu říkají láska. Uchovejte si ji! Nenechte ziskuchtivé firmy přeměnit váš vztah v záplavu růžového slizu. Zeptejte se sami sebe, zda váš partner opravdu tak touží po všech těch navoněných růžových zbytečnostech. Nedokážete mu dát víc?!