Jste prezidentem Czechmedu, české asociace dodavatelů zdravotnických potřeb. Co je vaší náplní práce?

Nabudu charakterizovat moje poslání, ale poslání celé asociace. Bohužel, česká média zničila slovo lobbista, my ale jsme lobbistická organizace jak se tomu rozumí v zahraničí. Lobbisté jsou součástí klasických demokratických systému všech zemí. V České republice se však jako lobbisté označují političtí podnikatelé.

Posláním lobbistické organizace, v našem případě výrobců zdravotnických prostředků, je přiblížit naše stanoviska zákonodárcům nebo zástupcům exekutivy.

Vy jako ředitel tedy rozhodujete, jakým způsobem budete lobbovat?

Způsob lobbování je více-méně daný, záleží však o čem. Jde nám o transparentní podmínky, jak se naše výrobky a výrobci mohou dostat na trh, nejenom v České republice, ale také v zahraničí. Nejde nám jen o obchodování s nimi, ale také je mít hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. To je poměrně složitý proces, kde je potřeba popsat a přednášet výhody konkrétních výrobků.

"Zvolil jsem špatný čas pro vycestování i pro návrat"

Pojďme se věnovat Vám osobně, jak se z doktora stane vysoce postavený manažer. Vystudoval jste medicínu v Praze, na první lékařské fakultě UK. Co jste dělal poté?

Když jsem skončil školu, změnil se režim (rok 1989, pozn. redakce). Československý pas se konečně dal využít na volné cestování a s manželkou jsme se rozhodli, že se podíváme do světa. V devadesátých letech jsme byli tři roky ve Velké Británii, dva roky v Německu a v roce 1997 jsme se vrátili do Prahy.

I když jsme v zahraničí dělali dobrou věc a velice pečlivě, dělali jsme ji ve špatný čas. Na to, abychom byli emigranti političtí, bylo již příliš pozdě. Naopak, na to, abychom byli stejně právní občané Evropské unie, bylo ještě příliš brzy.

Po návratu do Prahy jsem více než rok působil jako lékař a pak jsem vstoupil do odvětví zdravotnických potřeb.

Pracoval jste jako lékař v oblasti vnitřní medicíny, proč jste se rozhodli změnit obor?

Okolností, které k tomu vedly, je několik. Podobně, jak jsme špatně zvolili dobu, kdy vycestovat, jsme špatně zvolili dobu, kdy se vrátit do České republiky. V roce 1997 se změnil systém úhrady péče v nemocnicích. Z tzv. výkonového modelu, kdy nemocnice za vykázané operace a služby dostaly zaplaceno, se přešlo na systém paušálů. To mělo za následek to, že najednou o další lékaře nebyl zájem a bylo těžší se uchytit.

Bylo velmi náročné dostat se nazpět do prostředí medicíny a po dalších peripetiích, které přesahují rámec našeho interview, jsem se rozhodl, že si budu hledat uplatnění v jiném oboru.

Jak jste se dostali k zdravotnickým potřebám?

Jsou věci, které se povedou díky nahodilým událostem. Závěrem svého působení v medicíně jsem se zabýval také formulací koncepcí, které měly pomoci zdravotnickým zařízením například při založení nebo při provozu. Usiloval jsem se přitom dostat do oblasti konzultací. Při různých rozhovorech, potkávání a podobně, jsem narazil na člověka, který si se zájmem vyslechl moje názory na zdravotnictví. Díky němu jsem dostal vizitku na tehdejšího generálního ředitele firmy Johnson‘s & Johnson’s.

Tam jste pracoval devět let, jak jste se dostali na pozici ředitele Czechmedu?

Přínosem mé práce v Johnson‘s & Johnson’s bylo, že jsem se za tu dobu seznámil s více obory, od fungování zdravotnicí či systém řízení kvality, přes komunikaci s médií po management. Nakonec jsme se z organizačních důvodů společností rozešli a krátce na to jsem dostal nabídku na pozici ředitele Czechmedu.

"Nemůžeme podceňovat náhodu"

Co byste odporučili mladým lidem, kteří se chtějí prosadit na vysoce postavené manažerské pozici, jako vy?

Především, není tak důležité vědět, co chci, ale hlavně kde to chci. Buďto chci od začátku působit v poskytování zdravotní péče, nebo třeba v akademické sféře. Rozdíl je také, jestli chci působit v České republice, Vídni, Londýně nebo na okraji Belgie. A také jestli mi vyhovují velké korporace nebo malé rodinné firmy.

Také je potřeba se zamyslet, proč to chci dělat a při tom je důležité věřit tomu, co dělám. Já mám medicínské vzdělání. Kdybych pracoval v tabákovém průmyslu, určitým způsobem by to bylo popření mého studia a mé kariéry.

Pak přichází na řadu přemýšlení nad tím, jak se dostanu tam, kde chci. Když jsem začínal jako lékař, nevěděl jsem, že se budu věnovat zdravotnickým potřebám. Musíte mít otevřené oči a být připraveni na to, co přijde. Kvůli tomu je důležité se kolem své branže „motat“. Kdybych jen čekal a pracoval v nemocnici, nikdy bych nabídku do Johnson‘s & Johnson’s nedostal.

Nepochybně je také potřeba zamyslet se nad tím, kam směruje vývoj celé branže. Například právníci byli v devadesátých letech velice úspěšní, po roku 2000 je však mnohem náročnější se tam prosadit, protože je jich strašně moc, zatím co chybí lidé v IT a technických oborech.

Nakonec je nezanedbatelnou záležitostí také náhoda, tu nemůžeme podceňovat. Avšak tím, že se o něco pokouším opakovaně, zkouším také zlepšovat své šance. Jak se říká, štěstí přeje připraveným.

Jak jste říkali, je důležité vědět, jestli jednotlivé obory mají budoucnost. Jak je to s medicínou?

Medicína, všeobecně poskytování zdravotní péče, zcela nezávisle na čemkoli jiném, je obor, který tady vždy byl a bude. Například před 150 lety tady byli lidé, kteří léčili ostatní a byli velmi vážení. Z dnešního pohledu přitom téměř nic nedělali dobře.

Otázka však je, jestli okolnosti napomáhají tomu, aby se obor vyvíjel dobrým směrem. Může se stát, že díky politickým rozhodnutím tenhle vývoj nebude žádoucí.

"Trend není šťastný"

Vyvíjí se medicína správným směrem v České republice?

Tohle závisí od dlouhodobých trendů. V České republice trend není právě šťastný v tom, že medicína jako poskytování služeb je příliš spjata s politikou. Kvůli tomu se děje dostatek iracionálních rozhodnutí, které neznamenají nic dobrého pro lidi, kteří tam dělají, aby se měli dlouhodobě dobře.

Znovu a znovu se nastoluje otázka, proč je zdravotnictví pořád dražší. Zbaští jakékoliv peníze, které tam pošlete. To je z toho důvodu, že čím dále více poskytovatelů zdravotní péče poskytuje pořád více služeb za pořád více peněz. Není to zapříčiněné ani stárnutím populace, ani tím, že se lidé dožívají vyššího věku, dokonce ani technologiemi.

Jak by se dalo zdravotnictví z dlouhodobého hlediska zatraktivnit?

Tahle otázka je velmi náročná, protože jde o proces, který trvá i několik desetiletí. Zcela určitě třeba promyslet systém postgraduálního vzdělávání, které je pro lékaře povinné. Musíme zajistit, aby jejich profesionální život hned po promoci mohl začít v nějaké důstojné úrovni.

Lékaře, který ukončí studium, čeká třeba šest let před atestací, během kterých je vystaven zcela nepředstavitelným šikanám. Například, musí pracovat v akreditovaném zařízení, pracuje na plný úvazek za 0,1 peněz plného úvazku, ale více-méně jako všichni ostatní. Z pohledu, že po vysoké škole je ideální doba na založení rodiny, je tahle situace neřešitelná.

"Přichází trend feminizace medicíny"

Říkáte, že během přípravy před atestací jsou mladí lékaři podhodnocení?

Jednoduchá odpověď by byla ano, ale aby to nebyl jenom odborářský výkřik, uvedu příklad. Když jsem přijel do Velké Británie, byl jsem na klinice spolu s lidmi, kteří tam byli v prvních letech po ukončení studia, a jejich plat byl v průměru 33 tisíc liber ročně. V té době to byl ekvivalent platu poslance, samozřejmě bez bonusů a podobně.

Byla to však náročná práce, pracovní týden vycházel na 70 hodin týdně, někdy to bylo 55 a někdy 110. Samozřejmě se časem s léty praxe tohle platové ohodnocení zvyšuje.

I tak byl ve Velké Británií nedostatek lékařů, protože v tomhle věku bylo snadnější a rozumnější přijít ke srovnatelným penězům v korporátním světě bez 70-hodinového pracovního týdne.

Myslíte si, že je v České republice nedostatek studentů medicíny?

Můžeme říct, že z geografického nebo oborového hlediska ten nedostatek je. Máme neustále více lékařů, stoupá i počet studentů medicíny, ale máme oblasti a obory, které mají nepřirozeně vysoký průměrný věk, například praktičtí lékaři mají v průměru 55 let. V Praze je lékařů dostatek, ale jsou města, kde jich dostatek není.

Dalším trendem je feminizace medicíny. Don’t get me wrong, ale měl jsem možnost před nedávnem tři roky přednášet v šestém ročníku na medicíně o veřejném zdravotnictví a viděl jsem kroužky, kde bylo 90 procent obsazení žen. To vypovídá o tom, že kluci, kteří mají „tah na branku“ dostat se k větším penězům rychleji, nejdou studovat medicínu.

Je to podle vás špatně?

Že tady bude většina lékařek? To vůbec ne. Existuje mnoho případů obrovských kapacit – lékařek. Co říkám je, že tenhle trend odráží určitou atraktivitu nebo neatraktivitu oboru. Domnívám se, že pro studium medicíny rozhodují častěji emocionálně, vidí v tom určité poslání spojené s prestiží. Ale je to povolání náročné, kde nejenže nejde rychlo zbohatnout, ale i dosažení očekávané životní úrovně trvá déle. V emancipované společnosti, ať už politicky nebo genderově, by měl být zájem o takovéto povolání, které není vyhraněné pro muže nebo ženy, podobný u obou pohlaví. Když tomu tak není, o něčem to svědčí.