Možná je to právě těmito větami, že právo a medicína jsou už po desetiletí nejžádanějšími obory na vysokých školách. Ročně se na práva hlásí okolo dvou tisíc studentů a na medicínu je přihlášek ještě skoro dvakrát tolik.

Mezi obory se čtyřmístným počtem uchazečů se v posledních letech řadí i obory ekonomické, jako podniková ekonomika a management, a humanitní, především psychologie, politologie a žurnalistika. I obory uměleckého typu, především režie, musí zklamat hodně lidí, neboť počty přihlášených se blíží tisíci, ale počty přijatých málokdy přesáhnout pouhou desítku. Naopak obory, které mají společného jmenovatele fyziku či chemii, nejsou mezi námi studenty tolik oblíbené. Co za tím stojí? Podle čeho si student vybírá obor své budoucnosti?  

Přestože to některé, především tatínky, velmi překvapí, role peněz hraje jen komparz ve filmu s názvem „Vyber si svou budoucí práci aneb co půjdu studovat za vysokou.“  Spíše než o peníze jde o společenský statut, který studium těchto oborů přináší. „Studuji na UK právo,“ zní mnohem lépe než „studuji na báňské pedagogiku.“ I pozdější profese (pokud tedy vystudovaný člověk nepřejde na úplně jiný obor a místo právníka se nestane třeba cukrářem) má v okolí velmi hezký zvuk.

Ale aby to neznělo moc naivně – samozřejmě budoucí plat také ovlivňuje konečné rozhodnutí. Vlastně je to stejné, jako s tím komparzem u filmu; komparz není hlavní role, ale bez něj by film nemohl vzniknout. Co tedy hraje onu hlavní roli? Co je tím hlavním, podle čeho se většina studentů rozhoduje, v jakém oboru budou pokračovat po střední škole?

Nebudu vás dále napínat, odpověď na obě předchozí otázky zní: záliby. Vybíráme si především to, co nás baví.  Na to volně navazuje také to, co nám jde. Málokdy nás totiž nebaví, to co nám jde a ještě méně často nám baví to, co nám nejde. Student, který měl na střední škole samé jedničky ze všech cizích jazyků, a to i těch mrtvých, a Umění diplomacie přečetl i pozpátku, nebude asi mířit na medicínu či VŠCHT. Je pravděpodobnější, že ho v září potkáme na zápisu do oboru mezinárodních vztahů na fakultě sociálních studií.

Samozřejmě velmi často při výběru především samotné školy hraje roli dostupnost, či naopak naprostá nedostupnost. Někteří již od třetí třídy sní o tom, jak po maturitě rodičům s úsměvem oznámí, že jdou studovat do Guatemaly a že domů se bude vracet jen každé druhé Vánoce. Dalším faktorem může být i jakási „prověřenost“ školy.  Jak bývá v amerických filmech: „Všichni Stamfordové vždy chodili na Harvard!“ Někdy to bývá i naopak: „Všichni chodili na VŠE, takže mě tam nedostanete ani jeřábem!“ Existují i faktory, jako: moc hezký kluk/holka chtějí jít na stejný obor nebo mají na fakultě výborné kafe z automatu.   

Každý má jiné zájmy, někdo chce zůstat přes vysokou u rodičů, někdo má vybraný Cambridge už od narození, přesto se každoročně většina nově odmaturovaných studentů sejde na půdě právnické či lékařské fakulty, ať už v Praze či Brně. Co tedy je tím společným činitelem, který nakonec tisíce studentů přinutí podat si přihlášky na tu samou školu? Možná jsou to právě ony dvě věty, kterými celý článek začíná, věty, které děti slýchají od svých rodičů už celá desetiletí…