Tu takhle sedím, v hubě Kosteleckou uzeninu, po párku nepárkovitý párek, a Schwarzwaldskou šunkou obkládám s přesností nakokainovaného chirurga táhlými náhozy paštikou přemazaný chleba, na stolku dávám na okuk hovězí botky a na tričku se mi skvěje nápis „Go, vege go!“. Jak já rád říkám, zvířata mají být šťastná, neb když je zabíjíte smutný, blbě chutnaj. Ač se vám může zdát toto hledisko zastaralé v době vege, vega, vitari restaurací, přesvědčím vás o opaku, neb se mi to hodí do krámu, kde nakupuji od Krkovičky. Já už dávno skáču, řekne ptáče na talíři a s klepnutím kladívka hupne z krbu do kalhot jeho odkapávající omastek.

Moderní je, vážení, masově zabíjet. Spolu s pásovou výrobou, byrokratizací a holocaustem, přišla na svět i strojová produkce masa. Tu máte produkt krávu, šmik, šmik, tu máte hovězí. Vyrábíme židle, vyrábíme auta, vyrábíme maso. Tento koncept objektivizace platí napříč kulturami i historickými dobami. Zvířata i lidé sloužili jako platidlo, jako pouhé věci k užívání. A ač jsme v průběhu dějin v západní civilizaci seznali, že ženy, otroci či děti nejsou objekty a předměty ku splácení dluhů, u zvířat jsme na nějakou reformní činnost lehce pozapomněli. A pročpak? Inu, máme hlad, stoupající, kumulující se. Ano vím, maso spotřebuje více plodin k vyprodukování, ano! Nejezme maso, žerme jahůdky, oříšky a hrušky! Nicméně živočišná produkce má svojí historii a kontinuitu, která neuvěřitelně zrychlena dopováním zvířat vyrostla do podob ad absurdum. Vliv výkonnosti, vliv tlaku na kumulaci a akceleraci produkce, vliv spotřebitelského a konzumního přístupu, to vše stojí za tím, že se z luk a pastvin zvířena nahnala do kotců a pidiohrad sloužících k „růstu masa“.

Baví mě vždy ukázky videí z továren na maso s přístupem – „Tito zlí pánové, tito zlí lidé, tito a tito ubližují zvířátkům. Přestaň jíst maso a přestane být ubližováno zvířátkům.“ C‘mon! Za utrpením zvířat v masové masové výrobě (to je masa jak u nás v neděli!) nestojí zlí lidé a zlí konzumenti, nýbrž historický a sociální vývoj. Průmyslová revoluce a s ní spojený růst populace stojí za dnešními velkochovnými drůbežárnami. Tato zvířecí genocida je predestinována naší kulturou a naší společností. Konzum, můj každodenně otevřený Monster, minimální spánek, můj otevřený laptop, všechny kluby, do kterých chodím, ale i včerejší a dnešní přejoulovaná večeře je toho jasným důkazem. Naše společnost nemůže existovat bez takovéto genocidy a takováto genocida by neexistovala bez takovéto společnosti. Proč zmiňuji genocidu v rámci masové masové produkce? Neboť tato situace je v extrémním případě srovnatelná s vývojem a způsobem holocaustu. Nacistické Německo bylo v konečné fázi svého vývoje natolik svázáno s myšlenkou vyhlazovacích táborů, že by zároveň neexistovala možnost existence nacistického Německa bez vyhlazovacích táborů. Takováto situace by způsobila kolaps, rozklad celé společnosti.

A co se tímto článkem snažím říci? Že my jsme nyní až po uši ve fázi vyhlazování a není cesty zpět. Platí na nás kolektivní vina, vyhlazujeme všichni, ať už maso jíme, nebo nejíme. Příčinou brutálních velkochovů není naše masožravost, příčinou je naše společnost, ve které se nacházíme a ve které žijeme. A tím že žijeme, ať už jakkoli, se vždy spolupodílíme na tomto vyhlazování. Já zde s párkem nepárkem v hubě a tričkem „Go, vege go!“ neprohlašuji – jezte či nejezte maso, ač věřím, že každý jedinec má svůj vliv. Já zde tvrdím, že absolutní, konzumní a výkonově produkční objektivizace zvířat se bude a měla by se měnit jen celostním přístupem celé společnosti. Velkochovy nestojí na tom, jestli někdo jí nebo nejí maso, ale stojí na myšlence, že tento přístup „výroby“ masa je normální a funkční. Cílem není přestat jíst maso, ale postupně racionálními cestami pracovat na tom, aby se zavedené způsoby měnily. Nikdy se nepřestane jíst maso, avšak doufám, že se najdou humánnější cesty k jeho obstarávání, stejně jako racionální způsoby jeho konzumování. A když už visím argumentačně na šibenici, oprátka mě škrtí a mě podpírá už jen párátko, proč to nezakončit sobecky a párátko tak nezlomit. Zkrátka, aby do budoucna zvířátka, která jím, byla už jenom šťastná a chutná.

Nu, nezbývá než dodat, že už dlouho jsem si takto interpretačně nezastřílel, a prosím, pokud do mě bude stříleno, pak pokud možno jenom slovy, neb na rozdíl od párku, já bolest ještě cítím.