Je to smutné, ale když v dnešní době narazím na prodavačku, která je příjemná a zároveň se dobrovolně snaží nabídnout své služby, mám chuť zatleskat. Přitom by to měl být zcela normální standard - základní a samozřejmá náplň její práce.

Často se však setkáte s těmi, které vás hned u vstupu obdarují podezřívavým výrazem, ke kterému si onen zdvořilý pozdrav musíte domyslet. V lepším případě dokonce „Dobrý den“ uslyšíte, ale nesmíte si všímat tóniny, ve které to bylo vyřknuto. Potom byste se totiž museli prodavačce omluvit za to, že jste do obchodu vůbec vstoupili a jali se ji obtěžovat tím, že jste o jejich zboží projevili zájem.

Dalším problémem je placení. Často totiž musím zírat na sklopenou hlavu osoby u kasy, která mi nevěnuje žádnou pozornost a cosi vyplňuje. Vůbec mě nezajímá, jestli jde o administrativu, nebo si dočítá napínavý odstavec v týdeníku Žena a život. Jediné, co v tu chvíli chci, je zaplatit, poděkovat, rozloučit se a odejít.

A to nedej bože, když při placení vytáhnu bankovku, která má větší hodnotu než 200 korun. To pak uslyším známé „Nemáte menší?“. Pokud odpovím: „Bohužel nemám,“ uvidím protáčející se panenky následované agresivním otevřením pokladny a bědováním, že jestli přijde ještě několik dalších s podobnou bankovkou, bude muset jít rozměnit. V obzvláště těžkých případech uslyšíte i výkřik „Nemám na vrácení!“ a budete se muset rozhodnout, jestli věc na protest vrátíte, nebo si někam půjdete rozměnit.

Jejich naštvání se z jedné strany dá pochopit, protože si zřejmě neplánovaly, že stráví život za kasou. V tom případě se měly lépe učit. Nikdo z nás za jejich nenaplněné tužby nemůže a nikdo jim to ani nepřeje. Nejvíce se dá ovšem litovat jejich zaměstnavatele, kteří možná ani netuší, že nejdůležitější osoba (nejdůležitější proto, že zákazník přijde do styku jen s prodávajícím, nikoli s šéfem), je v mnoha případech naprosto nekompetentní.

Inu, každý svého štěstí strůjce. Na závěr bych proto chtěl vzdát hold všem prodavačkám, kterých se ani jedna z podobných výtek netýká.