Leilo, jak se mladá holka rozhodne pro tak extravagantní vzhled?

Rozhodně to nebylo rozhodnutí ze dne na den, spíš to přicházelo postupně. Začala jsem s malým sluníčkem na lopatce. Tetování se mi zalíbilo a přicházely další motivy a postupem času se to zvrhlo v celoplošné tetování. Pak se přidaly různé dermály (druh piercingu, který je uchycen pod kůží – pozn.red.). No a když to zkrátím, jednoho dne jsem se probudila s tím, že jsem extrémnější než všichni ostatní.

Co piercingy?

Ten úplně první byl v jazyku. Abych to upřesnila, rovnou dvě „náušnice“, aby toho nebylo málo. Tenkrát mi bylo 15 let, mamča mi to dovolila, táta o tom nevěděl.

Jak tedy tvou svéráznou, postupnou proměnu vnímali rodiče?

Máma nejdřív nebyla proti, ale když jsem přišla s potetovaným hrudníkem, tak to docela obrečela. Táta ten to dostával po kapkách, protože nesouhlasil ze všech nejvíc, ale nakonec si taky zvykl. Co nadělají, zabít mě nemůžou (smích).

Nepřijde ti, že v dnešní době je tetování jenom póza, lidé mají to samé co ostatní a originalita se vytrácí?

Určitě je to módní záležitost, vím, kam tou otázkou míříš. Například jednu dobu bylo módní tetování nad zadkem, různé tribaly, náramky okolo ruky, obrázky los muertos, kdy je pomalovaná lebka a tak dále. Postupem času zjistíš, kdo si to nechal udělat pod vlivem módní vlny, s čímž já úplně nesouhlasím, tetování by mělo vyjadřovat nějaký názor či životní postoj.

Co říkáš na extrémně modifikované lidi? Je to něco do čeho bys už nešla?

Určitě nikoho nesoudím a neodsuzuju, spíš jsem tím někdy fascinovaná až šokovaná. Rozhodně bych nešla do žádných extrémních podkožních dermálů, rohů, splitů jazyka, věšení na háky. Nelíbí se mi na to ani koukat natož to dělat. Věšení na háky je prý údajně způsob meditace. Ale nevím, já se to rozhodně nechystám zkoušet. Takže tetováním a piercingem pro mě tyhle aplikace končí, je to můj strop.

Nenapadlo tě, že tě tetování třeba nějak omezí v zaměstnání? Asi nepůjdeš dělat bankovní úřednici…

Je třeba si uvědomit, co člověk od života čeká a co by chtěl dělat. Nikdy jsem neměla problém najít si práci, ale je pravda, že jsem se vždy pohybovala v kruzích, kde taková vizáž nevadí.  Moje povolání mě v ničem neomezuje. Samozřejmě, do banky bych o práci nikdy žádat nešla, ani na vytírání záchodů (smích).

Leila Abdulnour

Zdroj: archiv Leily Abdulnour

Máš nějaké tetování, kterého lituješ?

Nevím, jestli přímo lituju, ale v současné době je předělávám na něco úplně jiného. V určité době mělo nějakou pointu a teď už ji prostě nemá, a tak to jde pryč.Například si nechávám předělávat tetování na zádech a vzhledem k tomu, že je to velká plocha, tatér na něm pracuje už od loňska. V brzké době půjdu na páté sezení a ještě to nebude finální.

Co tvoje tetování vyjadřují?

Například na ruce mám katedrálu svatého Víta – vždycky jsem chtěla mít kousek Prahy u sebe. Známou kočku „Šklíbu“ mám v dekoltu kvůli její povaze ve filmu a také proto, že kočky miluju, vždycky žiju v přítomnosti nějakého zvířátka. V současné době mám jednu kočku. Proto je na tom největším, nejvýraznějším místě. Dál potom ruce, prsty…tam všude mám svoji rodinu. 

Další motivy vyjadřují různé příběhy, které mám ráda, momenty, které mi nějakým způsobem ukázaly cestu do života. Také mám vytetovanou Amy Winehouse, ani ne tak kvůli muzice, spíš pro její životní příběh, hodně jsem o ní četla, dokument jsem viděla třikrát…Inspirovala mě, ale spíš způsobem, jak by to vypadat nemělo. Celá levá ruka je poctou filmu Střihoruký Edvard, v tom filmu jsem se zhlédla a celá moje image se od něj odvíjela.

Tak to jsi vloni určitě navštívila výstavu Tima Burtona v galerii U Kamenného zvonu?

Na výstavě jsem byla několikrát a dokonce, když přijel do Prahy na autogramiádu, ulovila jsem jeho podpis. Nechala jsem si od něj podepsat ruku a pak hned běžela k tatérovi, který jeho podpis obtáhnul a já ho tak mám navěky.

Setkáváš se s negativními reakcemi okolí na tvůj vzhled?

Co se týká jména a původu - s vyloženě rasistickými útoky ne, spousta lidí, když vidí moje jméno si myslí, že je to přezdívka. Jinak mě napadá incident, který jsem měla v rámci Tattoo Convention s Danielem Landou. V loňském roce jsem vyhrála Miss Convention a letos jsem byla hlavní tváří této události a členkou poroty. Na poslední chvíli byl do poroty dosazen Daniel Landa. Hodně lidí s tím nesouhlasilo a já jsem kvůli jeho názorům odmítla účast v porotě. Kvůli tomu se do mě pustila slušná salva lidí. Vzala jsem to ale v pohodě, dokážu takové osoby přehlížet. Nakonec to dopadlo tak, že byl Daniel Landa z poroty stáhnut a na jeho místo přišel Daniel Nekonečný. Takže z extrému do extrému (smích.

Máš v plánu ještě nějaká další tetování?

Vešlo by se toho ještě spousta, ale momentálně, kromě předělávání zad, nemám v plánu pokračovat. Zatím mi to stačí.

A co vlasy? S těmi si hraješ pořád, ne? Máš je totiž pokaždé jiné, když tě vidím.

Jasně, mám pořád roupy a chtěla bych něco jiného, ale vůbec nevím, co by to mělo být. Takže vlasy teď nechávám být a barvu odrůst, aby se trochu zotavily ze všech experimentů.

Jaké svoje charakterové vlastnosti bys vyzdvihla a co se ti naopak nelíbí?

Jsem ráda, že jsem puntičkář, především v práci. Když přijde klientka a řekne, že spěchá, ať to nějak udělám, tak to nedokážu. Je to prostě moje vizitka. A ty špatné? Dřív jsem bývala důvěřivá, ale z toho jsem se rychle vyléčila, hlavně tedy po bydlení v Praze. A taky jsem nervák.

Leila Abdulnour

Zdroj: archiv Leily Abdulnour

Když se ohlédneš do minulosti, je něco, čeho lituješ, co bys chtěla změnit, kdybys mohla?

Pár věcí určitě. Co bych chtěla zdůraznit jako radu pro čtenáře. Dřív jsem hodně pracovala, práce pro mě byla prioritou a utíkalo mi spousta věcí. Nejvíc mě mrzí, že jsem v roce 2012 nedorazila na oslavu kamarádových osmnáctých narozenin, protože jsem byla v práci. Pár dní na to zahynul při autonehodě. To je zkušenost, která mě naučila, že práce není na prvním místě, raději věnujte čas lidem, které máte rádi.

Vím, že máš ráda zvířata, jsi veganka. V jaké by ses chtěla proměnit, kdybys mohla?

Líbilo by se mi létat, být ptákem. Anebo být mým kocourem Stanleym, protože ten se má úplně nejlíp. V poslední době jsem spíš vegetarián, čas mi prostě nedává jinou možnost než zakousnout něco se sýrem. Ano, k vegetariánství jsem přišla přes lásku ke zvířatům. Veganství už byl prostě jenom další krok. V Praze je spousta veganských restaurací, i když si doma neuvařím, tak hlady rozhodně nestrádám.

Určitě i nějaké veganské dobroty tvoříš sama, na co bys mě pozvala?

Nejlíp mi jdou snídaně. Veganský lívance s ovocem, taky umím výbornou veganskou svíčkovou, ale té se ještě moc lidí nedočkalo (smích).

Když zavzpomínáš na Libanon, ze kterého pochází tvůj tatínek, co tě napadne?

Pamatuji si přátelské, vstřícné lidi.  A jak voní nebo chutná? Já si nejvíc pamatuju chuť petržele a salátu, který mi babička v Libanonu dělala. Bylo to totiž to jediný, co do mě dokázali v dětství narvat.

A závěrem - jaké jsou tvoje cestovatelské plány, kam by ses chtěla v budoucnu podívat?

Cestuju moc ráda, po Evropě, v létě snad Egypt nebo Libanon a mým snem je Austrálie a Amerika. Ze všeho nejvíc bych chtěla navštívit Čínu a vidět pandy ve volné přírodě.