Vy sám jste na filozofické fakultě studoval v roce 1994 historii a slovakistiku. Jak moc se od té doby změnila její kvalita?

V něčem se kvalita výrazně zlepšuje. Největší posun je v mezinárodním otevření fakulty, protože ještě v devadesátých letech jsem zažil, že ne všichni pedagogové automaticky dokázali nahlédnout za hranice České republiky. Dnes už ta generace pedagogů mezi 30 až 40 lety věku, má automaticky mnohem širší spolupráci, takže síla mezinárodního přesahu je tady určitě lepší. Zároveň se samozřejmě každé prostředí čím dál více byrokratizuje, takže rozdíl oproti dřívějším dobám, kdy člověk měl papírový index a mírně chaoticky skládal přednášky, je dnes zakleto v informačním systému, kreditech a to je zase posun, který nevím, jestli je lepší, každopádně je průhlednější.

Je tedy znát větší technologický posun…

Určitě, je to obrovský skok oproti devadesátým létům.

Ve své funkci jste sedmým rokem, podařilo se vám do této chvíle naplnit vše, co jste si od doby svého prvního zvolení předsevzal?

Všechno určitě ne. Člověk měl představy mnohdy i idealistické, ale ta realita je trochu jiná. Došlo tu k obrovské proměně od akreditací přes finanční zabezpečení, shánění budov až po personálie, ale ne všechno funguje tak, jak si člověk představoval. Třeba právě ten informační systém by možná mohl být funkčnější a jiný. Ale jsme součástí univerzity a rektorátního systému, takže v tomto případě člověk vlastně nemůže na začátku nahlédnout do toho, co všechno ovlivní a neovlivní.

Pojďme se teď zaměřit na to, jaké požadavky by měl případný uchazeč o studium na vaší fakultě naplňovat. Jaký druh střední školy je pro budoucího uchazeče ideální?

Bylo by to asi gymnázium, které je trochu náročnější, kde je přece jenom kladen důraz na jazyky a na humanitní profil. To znamená záležitosti jazyka, historie, společenských věd nebo filozofie. To je otázka většiny oborů tady, byť tu máme obor, jako je logika, kde hraje obrovskou roli matematika. Ale v té všeobecnosti řekněme humanitní gymnázium s nějakou jazykovou specializací.

Každý rok se sem hlásí spoustu uchazečů. Zaznamenali jste za poslední léta nějakou výraznější změnu v počtu zájemců o studium?

U nás je nával v podstatě za všechna léta. Byť se populace demograficky snižuje, tak to nepociťujeme. Máme ročně 11 až 12 tisíc uchazečů a ke studiu přijmeme maximálně tak 2 000 z nich. To znamená, že převis je obrovský.

Jak u vás probíhají přijímací zkoušky?

Vzhledem k tomu, že máme přes 90 oborů, tak si každý obor dělá své přijímací řízení. Většinou směřujeme k profilovým otázkám z oboru, protože pokud se ještě stále máme cítit jako elitní fakulta, tak předpokládáme, že už sem člověk jde s určitou znalostí a že ho v prváku nebudeme učit základy historie nebo základy jazyka. Přijímací zkoušky jsou tak o to náročnější, že už se vyžaduje vyšší poznatková znalost. Předpokládáme, že člověk bude mít výrazně načteno a že sem nepůjde s čistým listem. Zkoušky jsou proto možná trochu náročnější. Dříve byla většina z nich dvoukolová, teď už se některé obory spokojí pouze s jedním kolem. V každém případě deset tisíc uchazečů nebývá uspokojeno a přijato.

Doporučil byste tedy ještě před příjímacími zkouškami projít nějakými přípravnými kurzy?

Stoprocentně. Každé prostředí je specifické, takže i to fakultní. V posledních letech se tu začaly dělat přípravné kurzy vedené našimi odborníky, takže myslím, že je to hodně dobré vůbec pro poznání, jakým způsobem se k těm přijímačkám přistoupí. Na webových stránkách jsou sice vzorové přijímací testy, ale přeci jen ten přípravný kurz, kde se sdělí, o co půjde, je velký bonus pro každého uchazeče.  

Jaké uplatnění může absolvent očekávat?

Jakékoli. Nedávno jsme měli besedu s absolventy, kde byli třeba lidé z akademické půdy nebo z akademie věd či z médií. Jmenovitě například komentátor MF Dnes Martin Komárek a vedle něj dr. Štogrová, což je ředitelka lidských zdrojů PwC, která zase vystudovala informační vědu a knihovnictví, ale umí pracovat s informacemi a uplatnila se v komerci ve velmi velké konkurenci. Naši absolventi mají rádi to, co studují, tak končí blízko svým oborům. Pokud je naučíme pracovat s informacemi, tak ta schopnost uplatnit se je hodně široká. Máme jedno z nejnižších procent nezaměstnanosti absolventů, asi 2 % z celkového počtu v horizontu posledních pěti let.

Proč by si studenti měli pro své vysokoškolské studium vybrat právě vaši fakultu a nedat tak přednost konkurenci?

Protože je tu největší míra osobností, které je budou učit a jinde je nenajdou. Na stejných chodbách se stanou kolegy s profesorem Hilským a jeho Shakespearem nebo s egyptologem Miroslavem Vernerem. To jsou osobnosti, které v této koncentraci na jiné škole nepotkáte.

Na filozofické fakultě studuje kolem 8 000 studentů. Stoupá, nebo naopak klesá postupem času jejich kvalita?

Já si osobně myslím, že klesá. Když koukám na to, s čím jsme sem přicházeli my a s čím přicházejí teď naši noví kolegové… Možná je to tím, že předtím bylo školství pod větším drilem a poznatků bylo hodně. Dnes se možná více komunikuje, ale otázkou je, jestli člověk ví, co komunikuje. Druhá věc je, že fakulta kdysi nepřijímala dva tisíce lidí ročně, ale brala něco pod tisícovku. To znamená, že když si vybíráte z menšího počtu, tak samozřejmě sáhnete po té kvalitě. Zatímco když berete dva tisíce lidí, tak s nimi vezmete i ty dobré, ale řekněme už průměrné. Důvodem je financování, protože jsme museli přibírat více lidí, abychom dokázali přežít v tomto finančním systému. Jsme placeni podle počtu studentů. V konečném důsledku nemáte v ročníku dvacet historiků, kterým se věnujete, ale máte jich tam osmdesát. Končí tak seminární výuka mezi čtyřma očima a začíná frontální. Ztrácíte tak takový ten přímý kontakt. Přičemž ale v otázce kvality nemůžeme zůstávat pouze u vysokých škol. Já si myslím, že vzdělanost začíná a končí mezi první a třetí třídou základní školy a schopností číst, čtenářské gramotnosti. Toto naše školství podceňuje. A kombinace tohoto s vysokým počtem přijímaných, to musí tu kvalitu reálně snižovat.

Velmi probíraným tématem je i zavedení povinného školného na státních vysokých školách.

Já jsem dlouhodobě při manažerské zkušenosti se školou byl spíše pro zavedení školného, protože my se nejsme schopni zaplatit. To je spíše ten pragmatický důvod. Ale po posledních letech a debatách s kolegy jsem zakotvil na přesně opačném názoru, takže jsem vlastně proti školnému, protože stát se tím zbavuje odpovědnosti. Vysoké školy tu nejsou od toho, aby prefabrikovaly lidi pro pracovní trh, ale aby tu vznikla nějaká skupina lidí, která je pro tu společnost důležitá. Pokud ta společnost ze strany odpovědných politiků řekne, že do toho nemusí investovat, tak se zbavujeme i mentálně odpovědnosti státu. V konečném důsledku tu jednak budeme privatizovat a jednak do kapsy stejně sáhneme někomu jinému. Přeneseme tu odpovědnost jinam a pořád by ji měl mít stát. Pokud ta eroze státu není úplná a nebude privatizovat i věznice a policii, tak si myslím, že by si některé věci měl stát zachovat.

Někteří pochybují o kvalitě soukromých vysokých škol. Jaký vy máte názor na tuto problematiku? 

Já si myslím, že v globálu to pravda je. Ale zejména v tom smyslu, že problém je v personáliích. My jsme v situaci, kdy i my začínáme mít problém, že v podstatě jeden profesor objede tři školy, aby si získal nějaký finanční a sociální statut, ale tím pádem nemůže věnovat sílu té konkrétní škole. Personálie tak začínají dělat problém i nám. Reálně, přece jen nejsme při deseti milionech lidí v celém státě společností, která má tolik kvalitních pedagogů. Zejména je to problém těch takzvaných regionálních poboček, kde je jasné, že ta kvalita je velmi nízká. Tam si myslím, že akreditační komise a ministerstvo školství musí sáhnout více.

Myslíte si, že by tedy pomohlo, kdyby se uzavřely nejrůznější pobočky a vše by se tak přesunulo na jedno místo?

To by vlastně pomoci ani nemuselo, bylo by to možná samozřejmě trošku koncentrovanější a ten pohled by byl jasnější. Myslím si, že jediné, co pomůže, je jasné definování personálií, kdo je kde profesorem, kdo má odpovědnost. A zabránit tomu, aby stejnou věc garantoval jeden člověk na více místech. To je základ.

Vy už jste se trošku dotknul té problematiky středních škol. Souhlasíte se stávající podobou státních maturit?

Vzhledem k tomu, že jsem léto strávil v komisi pana ministra pro revizi státních maturit, tak jsem do toho nahlédl trochu více. Při stavu státní maturity si myslím, že jde o mnohaletý nešťastný proces, který se v podstatě po českém způsobu poztrácel v té miliardě, která byla utracena. A hlavním problémem je podle mě to, že stát si nebyl schopen říci, co vlastně chce. Co má být pro něj ta státní maturita. Do zákona si dá, že tam bude XY předmětů, poté se zjistí, že stát potřebuje ale jen nějaký standard. Pak si řekne, že když ten standard nasadí na střední školy, tak některé v podstatě vůbec neprojdou, tak najednou dělá dvě úrovně. Nebyla tu odvaha a jasná teze, co to má být. Podle mého názoru musí být jedna úroveň. Pokud vím, tak teď panuje shoda, že od roku 2019 by měla být čeština, angličtina a matematika jako tři jednoznačně povinné předměty, a zbytek ať si škola řeší sama. Připadá mi to jako standardní přístup. Velká diskuse byla kolem matematiky nebo jestli jen angličtina nebo i jiné jazyky. Znovu říkám, musí to být jedna úroveň, musí to být nějaký standard, který je pro všechny, a pak ať si školy přidávají například dva předměty v rámci gymnázií, tři v rámci odborných škol, ale to by mělo být na nich. Stejně tak ať písemné práce studentů nehodnotí žádná komise, která sedí někde v centrálním úřadě. Vždyť studenty nejlépe znají jejich pedagogové, jejich profil, to, čeho jsou schopni. Pořád jsem to vnímal tak, že stát chce tímto zlepšit střední školství a že by měly odpadnout ty školy, které na maturitu nemají. Nikoliv žáci, ale školy.

Nicméně příští rok bude maturita jednoúrovňová, což je rozdíl oproti letům minulým. Jak se k tomu na vaší fakultě stavíte?

My jsme řešili i tu záležitost, jak maturitu vnímat směrem k vysokým školám a k přijímačkám. Naprostá shoda komise byla v jednoduché tezi: Vůbec to neřešte, když nemáte vyřešenu maturitu jako takovou. Vůbec neřešte, jakou má nebo nemá být membránou směrem k vysokým školám. Až to bude nastaveno od roku 19/20 nějak kvalitně, ať si vysoké školy sami říkají, jak ji chtějí zohledňovat. My ji můžeme zohledňovat do budoucna, právě jen v některých předmětech v tom smyslu, když má člověk nějakou úspěšnost v češtině a hlásí se na bohemistiku, tak může dostat nějaký procentní bonus. To si dovedu představit. Ale nedovedu si představit, že by měla být automatickou vstupenkou na vysokou školu. My chceme poznatkově více a chceme člověka předpřipraveného a ne že prolezl maturitou a má tak vstupenku kamkoli.

Teď ještě něco málo o přímé volbě prezidenta. Co říkáte na neustálé problémy, které jsou zapříčiněny především nedostatečnou propracovaností celého zákona o přímé volbě?

Myslím si, že přímá volba prezidenta je neštěstí. To, co se objevuje ve veřejném prostoru, je přesný doklad toho, jakým způsobem politika přistupuje k podobné věci. Mám za to, že zastupitelská demokracie by měla volit prezidenta této země ve sněmovně a senátu, byť si o nich můžu myslet své. Jsou to pořád naši zástupci. Ta legislativní neschopnost, která se projevila, je v tom docela vidět. Podle mě jde o legislativní paskvil. A myslím, že i to hlasování 4:3 u Nejvyššího správního soudu svědčí o tom, že všichni vědí, že je to špatně, jen nechtějí primárně ohrozit přímou volbu. Ale to už jsme někde, kde jsme nechtěli být. Myslím si, že to, co ušili zákonodárci v rámci způsobu nominací horkou jehlou, je hlavní problém, o kterém si myslím, že nikdo moc nepřemýšlel. Fungování petičních archů při takovém kvantu lidí je v podstatě očekávaným předpokladem toho, že ten problém bude.

Jednalo se tedy jen o populistický krok, kterým si vláda chtěla nahnat body u naštvaných občanů?

Jednoznačně. V průzkumu veřejných mínění si definovali, že jim to přidá body, protože to lidé chtějí. Ono už to bylo v době premiérování Jiřího Paroubka, který fungoval podle průzkumů veřejného mínění. Ale podle mě má politik fungovat obráceně. Má říkat svoje vize a svoje teze, přesvědčit lidi a nemá poslouchat „hlas ulice“. A toto bylo poslouchání hlasu ulice. Samozřejmě lidé mají mít své názory, ale politik je má ovlivňovat.

Vy sám jste veřejně podpořil Zuzanu Roithovou, proč jste si vybral právě ji?

Tak jednak že mám dlouhodobě blízko ke KDU-ČSL, kde jsem do roku 2006 působil. Poté jsem zastavil členství kvůli působení na akademické půdě. A za druhé by se mi obecně líbilo, aby na Hradě byla žena, což by mohlo prospět v komunikaci a trochu v atmosféře. Za třetí, že ji nejvíce ze všech znám. Znám její názory od fungování v politice až po Evropský parlament a přijde mi, že má poměrně mně blízký náhled na svět. Respektive její schopnost komunikovat a držet se určitých názorů nebo standardů je pro mě pozitivní. Kromě ní jsem nenašel nikoho takového. Je mi jasné, že zvolena nebude, ale pro druhé kolo mám neřešitelnou volbu, jestli vůbec jít volit. Můj soukromý odhad je, že Miloš Zeman se posadí na Hrad, ale to je kombinace odhadu a obavy.

Myslíte si, že prezident může změnit politickou situaci?

Já si myslím, že prezident může změnit společenskou situaci. Vždyť se podívejte, koho máme na Hradě a jak tu situaci mění. Tentokrát ne pozitivně, ale prezident může zasáhnout do společenské situace. Myslím si, že ani Václav Havel to neměl jednoduché v některých svých názorech a postojích, ale naopak si myslím, že v těch negativních věcech to máme v každodennosti a tento poslední rok Václava Klause je jen dokladem, že prezident může velmi silně ovlivňovat i samotnou politickou scénu. Negativně. Takže ovlivňovat samozřejmě může, ale přejme si, aby tam byl někdo, kdo zkusí ovlivňovat tentokrát pozitivně.