Boj o vysněné místo k pódiu vypukl už 15. března tohoto roku. Buďme upřímní, lístky byly v okamžiku prodeje téměř domrtě vybrané. Kdo chtěl chytit co nejlepší flek, musel se ohánět, aby lístek vůbec sehnal. Tedy raději pomineme ty měsíce plné flustrace  a následného čekání – 7. listopadu, o celý půlrok později, se všeholid rval už od půl sedmé do O2 arény. Publikum bylo příjemně smíšené (klasickým zástupcem mužstva byl i můj doprovod, který není vůbec žádný drobek - Nickelback prostě neposlouchají jen malé holky), dojal mě pohled na otce se synkem oděné oba v tričku kanadské skupiny, četné dvojice, mezi kterými dvoumetrový chlapec k sobě tiskl svou drobounkou blond slečnu, a sliboval, jak ji opravdu vytáhne na ramena, kdyby dobře neviděla na stage... Že předskokany bratří Kroegerů/Ryana Peaka/Dana Adaira budou Skillet, to už byl jen bonbónek na vršku hromadného blaha.

Své vystoupení Skillet zahájili na minutu přesně v 20:00 – arénou zazněly jejich známé hity jako Hero, Monster a I´m awake. Z nového alba, které na turné s Nickelback propagovali, střihli stejnojmenný song Not gonna die. Na pódiu pobyli tři čtvrtě hodinu a zanechali po sobě dobrý dojem – sice je dle mě trochu podkopal zvukař, ale i tak bych určitě v budoucnu nechtěla minout jejich samostatné turné. Co opěvovaní a zbožňovaní Nickelback? Ti nezklamali, už od první chvíle byli naprosto fantastičtí.

Téměř 13 tisíc fanoušků na tribunách a před pódiem znalo každou píseň, kterou Chad a banda vypouštěli ze svého repertoáru – Animal, This morning, Something in your mouth, Savin me... Photograph dostala celou O2 arénu téměř do kolen. Kapela se skvěle bavila s publikem, vzduch doslova praskal absolutním nadšením z jejich přítomnosti – ta dlouho zadržovaná nadrženost se právě rozplývala v návalu nejvyššího štěstí. Z posledního alba z roku 2011 zaznělo When we stand together a Lullaby, song, který vehnal slzu do oka i mému mužnému doprovodu. Všechno to bylo až neuvěřitelně fantastické, Chad zpíval výborně – i přes slušnou spotřebu Jacka Daniellse. Když už koncert spěl k velkolepému konci, celá O2 aréna si vynutila přídavek. Nickelback se rozloučili nášupem Saturday night. A slíbili, že se k nám určitě vrátí. Já je stoprocentně beru za slovo (a pokud to v nejbližší době nesplní, přejdu na jisté metody...). Až se sem Nickelback vrátí, rozhodně mi nikdo a nic nezabrání vidět je zase v akci. A vám, kteří jste je letos zameškali, doporučuju, abyste příště takovou šanci rozhodně nepromarnili. Chad Kroeger umí, a to se nedá zapřít!