Když se řekne novinařina, vybaví se mi spousta dotěrných senzacechtivých žurnalistů s mikrofonem v ruce sápajících se neodbytně po své kořisti. Když to není zrovna celebrita, vrhnou se na odsouzeného za trestný čin, aby ještě víc umocnili jeho ostudu. Moc rádi vyzpovídají pozůstalé, kteří ztratili někoho hodně blízkého. „Jak se cítíte po včerejšku, kdy zavraždili vašeho manžela?“ zeptají se úplně klidně, jako by šlo o nějakou běžnou otázku. Odporná už je jen skutečnost, že se někdo dokáže takhle vůbec zeptat. Jejich oběť většinou odpoví stroze a vyhýbavě, nebo se je pokusí nějak slušně poslat do patřičných míst. Ovšem ani to někdy nestačí. Dnešní novináři musí za každou cenu získat nějaké žhavé novinky pro své čtenáře/posluchače/diváky. Doslova parazitují na cizím neštěstí. Protože právě články o smutných osudech druhých, plné soukromých informací, jsou ty nejčtenější. Kam se poděli novináři s láskou ke psaní, kteří vydávají kvalitní publicistické články? Bojím se, že jednou vyhynou…

Má vůbec cenu psát smysluplné články, když většinu lidí číst nebaví a raději upřednostní bulvár? Řekněte, kdo dnes ještě čte dlouhé recenze na filmy? Koho osloví nějaké fejetony? Lidé nejraději přece bulvár. Anebo v lepším případě nějakou hodně krátkou upoutávku na nový film. Na internetu se rozmnožují oblíbené takzvané „obrázkové články“ (čili článek obsahující krátký úvod a pod ním výběr pár „vtipných" fotek – např. „10 nejošklivějších lidí na světě“ – opět tu máme ukázkový příklad zmíněného parazitování na cizím neštěstí). Mnoho čtenářů upřednostní zkrátka stručný článek plný překvapivých odhalení, nejlépe ze života nějaké celebrity. A čím víc podrobností a informací ze soukromého života, tím vděčnějšími čtenáři se stávají. A možná si to většina z nich ani neuvědomuje…

Kolikrát se přistihnu, jak nehybně sedím u televize jako přikovaná a sleduji nějakou zprávu o muži snažícím se o sebevraždu v metru. O opilci, který málem skočil do řeky. Ale pak si uvědomím, jaké ponížení teď musí obětní beránci zažívat. Kdo má právo na to, ukazovat jejich problémy celému světu? Kdo má právo do detailu rozebírat jejich problémy a dělat z nich ty největší trosky na světě? Copak je znají osobně, aby o nich mohli vydávat nějaký soud? Zkrátka není co vysílat… Vnucují nám informace, které nepotřebujeme slyšet. Vnucují nám je, protože touží po tom, nabídnout divákům senzaci. Bez výčitek se jako hyeny honí za soukromím některých lidí a pak se je snaží prodat a ukázat světu, který je bezmyšlenkovitě hltá a automaticky přikyvuje na každou informaci. Když se v televizi řekne, že paní XY je jedovatá zmije, budeme tomu všichni slepě věřit…

Kolikrát dokonce slyším, jak se někdo dopustil strašlivého zločinu. Většina z nás toho člověka okamžitě odsoudí, aniž by si informace několikrát ověřila. Protože média jsou přece všemocná a ve všem mají pravdu. Během pár minut nás dokážou zmanipulovat a my si to často vůbec neuvědomíme. A pak nám druhý den z ničeho nic sdělí, že domnělý zloděj, vrah či surovec je ve skutečnosti nevinná oběť bulvárních zpráv. Následuje krátká omluva vyslovená jedním z reportérů a celá situace je vyřešená. Případ už přestal být pro média zajímavý, tak proč se jím dál zabývat.

Nejhorší na tom všem je, že lidé tohle všechno považují za „novinařinu“. Nebylo by lepší použít lépe odpovídající termín hyenismus? Někdy mám opravdu pocit, že už novináři nedokážou rozlišit rozdíl mezi tím, co je ještě nevinný vtip a co už je opravdu za hranicí legrace. To přímo potvrzuje nedávný případ sebevraždy sestřičky z britské nemocnice, která bez rozmyslu prozradila informace o stavu těhotné vévodkyně Kate. Vystřelit si z někoho a ještě k tomu, co jsem slyšela, v brzkých ranních hodinách, kdy bývají, jak známo, lidské smysly mírně otupělé, skutečně nebyl dobrý nápad. Jenže takové legrácky jsou dnes ve světě bohužel úplně normální.

Někdo namítne, že moderátoři plní jen svoji práci. Nesla tedy vinu napálená sestřička, protože měla být řádně vyškolená, a tudíž určitě věděla, že se po telefonu tak osobní informace sdělovat nesmí? Jenže jsme jenom lidé a občas zkrátka chybujeme… Možná ji hovor překvapil a ona nerozvážně sdělila to, co neměla. Kdežto chování moderátorů bylo zákeřné, a navíc předem promyšlené. Museli přece počítat s tím, že ne každá osoba je odolná vůči podobným vtípkům. Nikdy přece nevíte, jakým obdobím si člověk prochází. A pokud s ním mluvíte poprvé po telefonu, netušíte už vůbec nic. Tihle moderátoři na lidské city nejspíš úplně zapomněli. Přitom mnohdy stačí jedna jediná věta, jedna taková hloupá legrácka a to všechno nevratně rozhodne o osudu jedné oběti dvou vtipálků, kteří to ve skutečnosti nemysleli rozhodně vůbec špatně a nechtěli nikomu záměrně ublížit, jen zkrátka toužili po senzaci, kterou rozhlásí do světa právě oni a v očích ostatních rozhlasových stanic se stanou králem všech médií. Ještě opovrženíhodnější jsou ovšem následné snahy bulváru udělat z obou moderátorů ty největší zmije, neuvědomujíce si přitom své vlastní odpudivé chování. Tady vidíme velice zajímavý příklad toho, že i sami novináři se jednou mohou stát obětí svých druhů…

Nechci opomíjet to, jak je na druhou stranu těžké v tomto oboru získat práci a o platu už raději ani nemluvím… Nakonec mohou být někteří studenti žurnalistiky rádi, že se někde uplatní, a pro to, aby se udrželi, udělají nejspíš cokoliv. Jenže tohle už pak není novinařina. To je touha po penězích, kvůli kterým napíšou cokoliv, co nejlépe vyhovuje těm, kteří je platí, a je jedno, jestli je to pravda nebo ne. Ale co jiného jim vlastně zbývá? Podřídit se a dělat všechno pro to, aby nabídli lidem to nejlepší? Otázkou však zůstává, co považují lidé v dnešní době za to nejlepší…