Jistě sami znáte ta místa zavátá popelem půltuctu generací, která budoval holýma rukama ještě jakýsi váš praprapraděd. Ty všechny chaty, chatičky, ruiny a prapodivná dřevotřísková stvoření lezoucí z dob temné chatařské minulosti. A tam, inu, ano, chybějící šprušle v zábradlí, či co já vím? – zmizelá cihla uprostřed zdi, anebo ty nikdy nevyrovnatelné obrazy, prázdné vyšisované fleky po nich, zdobené jelení lebky už dávno bez paroží, prapodivné knižní tituly na policích s vytrhanými stránkami, skoby hledající v tom všem čnění jakéhosi pradávného smyslu, prostě něco, co zmizelo, co nevyhnutelně rozkolísává ztišený prostor, narušuje váš klid a až přespříliš zaměstnává vaši po oddechu toužící mysl.

Ten jeden poslední cibulák mezi osmadevadesáti tupými hrnky, ta jedna prapodivná bota v kumbále, jedna chybějící dlaždice v techtlemechtlované terase a ona jedna dřevěná šprušle chybějící ve zdobném zábradlí schodiště. Kde je tomu všemu konec?

Něco navždy zmizelé, v nenávratnu, v propadlišti prapodivného kmitu motýlích křídel našich prapředků. Prapředků, kteří už dávno zmizeli, tak jako všechny ty věci. Zmizeli v našem nezájmu, v našem sem tam kmitání od nikud nikam, v našem prachpitomém konzumním kverulantství na nedostatkový čas.

Možná jsme se, ještě tenkrát coby malí a hloupí, neznalí světa a moudrosti, mohli optat, kam zmizela ona šprušle, kam se poděla ona smutná botka a o čí hlavu se rozbila chybějící dlažka a oni by vyprávěli poutavé příběhy o pohřbu soudruha Skopu, o deštivém dni kdy bláto bralo boty, psy i děti, o rychlém nápadu na dárek pro prvorepublikovou paní učitelku Dubnou a o hněvu tatínka, který zuřil nad zničeným zábradlím a dále snad o bitvách u Lipska, u Moháče, u Poitiers a o jiných závažnějších osudových osobních bitvách našich prapodivných rodů. Dějiny by kol nás proplouvaly ve zvláštním oparu a my bychom jen seděli v teple krbu a poslouchali.

I vše zasypala hlína a zpopelněný čas, vážení, a my pak musíme na pohřbech, v pohřebních síních a v proslovech zpytovat své vlastní svědomí, svou vlastní vinu či snad lhostejnost. V tom všem smutku hryže nás naše minulost a my marně toužíme, aby nás všechny ty urny a hrobky, ty utichlé lidské vrby, vyslyšely.

A proto vás prosím, ptejte se více, dokud můžete. Neb my ostatní ptáme se už jen sami sebe, proč jsme se tenkráte neptali více na chybějící šprušle?