Tužme se! Tažme se všech pravoslavných i evangelických kamenných bestií, proč lidé sprintersky chroupají hamburger a fastfoodový kebab s houževnatou oddaností ve víře v lepší minulost, kterou chtějí zlepšit čim dál tím smrdutější budoucností, kterou si oddaně a s pompou serou. Všichni si zkurveme budoucnost, aby minulost byla o to růžovější a naše zabatikovaná hlava raději nic neřešila.

Vnořit se do sedaček a psát o tom, že něco vím, že něco umím. Taková ta záplava lží celého lidského pokolení, že kdy někdy něco dokázalo a stále dokazuje. A dokažme si to znovu! Prosím! Ještě jednou! Vyplňme sta kolonek o ničem. O tom, že tráva je fialová, obloha zelená a asfalt průhledný. Abychom si všichni dokázali to, že na ten život máme, jsme připravený! Jsme ready žít! Jsme ready ochotně podstupovat hlouposti, abychom se v nich mohli zdokonalovat a být o to zdatnějšími a profesionálnějšími hlupáky. Lano, cepínek a fixička vyznačuje křížky dobyté body směrem k vrcholu. A pak co? Pět let usilovného studia, abyste si odnesli titul krále hlupáků a mohli jej pověsit na zeď. A zeď se optá: „A co teď?“ Teď si dáme Deli, a nebo Siestu, či nějakou jinou čokoládu a budeme dělat, že něco děláme týden a měsíc a rok a třeba celý život. Dále dělejme, že máme nějaký ten život a nějakou tu ženu, s kterou budeme dělat, že se milujeme a pak třeba i ty děti budou pro nás dělat, že studují, tak jako my, třetinu produktivního věku, pak že nás mají rády a že se o nás starají. No a pak budeme dělat, že jsme umřeli a že nás zpopelnily a že to všechny zúčastněné bavilo.

A ono nás to opravdu zasraně bavilo, neb tohle žití na dluh v pointilistickém mihotání osmi miliard nikdy nemělo a naštěstí nemá žádnou pointu, žádné rozuzlení, žádné vyšší směřování. Mety. Dobra. Zla. A tak budeme dál fixičkou začárkávat věčná patlání, omílat asfaltoprůhledné tvrzení, v rámci věčné cesty za dokonalejším, promyšlenějším, spokojenějším, diplomovanějším já, které se po nocích celé šťastné a spokojené ukonzumuje k popelu.