Nikdy jsem nebyl stoprocentním vyznavačem elektronické hudby. Když už, musela mít nápad a drive. Ano, přesně tohle se mi honí hlavou, když poslouchám největší objev z Koreje, rapera PSY a jeho Gangnam Style, která pro mě není ničím jiným než dalším přírůstkem do rodiny nezajímavých rychlokvašek na půdě taneční hudby. Samozřejmě si dokážu představit, jak přijdu na diskotéku (i to se občas stane)a s dalšími si v žáru páteční noci zakřičím z plných plic – EEEEE, SEXY LADY.  A to je to, co mě na současné produkci štve.   

Nechci tvrdit, že jsem tvrdý zastánce vážné hudby a že nic po roce 1870 mě nezajímá, naopak se musím přiznat, že si ani nepamatuji, kdy jsem poslouchal něco, co má nálepku data vydání starší než 80 let. Nemám ale zájem na tom poslouchat něco, z čeho je zapamatovatelná jen jedna věta a díky čemuž si vlastně vždycky uvědomím, co to je za písničku, zřídka i kdo je interpret. So call me maybe, Opa gangnam style a x dalších, které denně slýcháte v rádiích. Jednou, když se mi vybil telefon s mými písničkami, poslouchal jsem cestou na chatu rádio. Střídalo se jedno, kde hrály taneční vypalovačky s druhým, kde běžely české šlágry 90.let. Po příjezdu na chatu jsem se proto vydal do tamní nálevny obsahující jukebox a jal se jej prohlížet. Z jakéhosi sentimentu jsem vybral rock’n’roll 50.let a užíval si jej. A došla mi jedna zajímavá věc…Vždyť to jsou jen 3 akordy a asi 6 vět neustále dokola. Takže si stěžuji na současnost a vyzdvihuju minulost, i když zní naprosto stejně?    

Přitom další písničky, z dekády, ze které jsou moji rodiče, již byly epesním poděkováním dávným skladatelům. Složité riffy, fenomenální sóla na všechny nástroje, elektro složka písničky zněla kýčovitě, ale zapamatovatelně, prostě hudba dle mého gusta. Užíval jsem si každý tón, který zpěvák zazpíval. Další song, jiná kapela, stejný příběh. Imitoval jsem si hru na bicí podle originálu, pohyboval rty do zpěvu a zjistil jsem, že ani jedno nezvládám (první je na mé schopnosti příliš složité, druhé nezvládám, poněvadž nejsem zpěvák). 3., 4. Písnička, pomalu jsem se posouval blíže současnosti, ale přitom jsem si neustále musel opakovat, že je to hudba z rádií. Písničky, které všichni známe z televize, rozhlasu, filmů, melodie máme zaryté v mozku, texty vytetované na kůži tučným písmem. A přitom nikdo zjevně nejevil (kromě mé maličkosti)se zaposlouchat a zamyslet, co že to tam vlastně hraje a o čem zpívá. Konec peněz, konec výběru, krásná dívka u jukeboxu…První song – Black Eyed Peas – I Gotta Feeling, druhý song – remake Nirvany – Smells Like Teen Spirit…Oboje zní velice podobně, v podstatě jen solidní beat, na která je nabalená snaha o melodii. Zhrzen odcházím a dívce ani nevěnuji pohled. Nemám zájem věnovat pohled většině hospody, která si u toho klepala do rytmu a přitom vykřikovala „Hej, to včera hráli na dýze“ nebo „Dobře ty, kotě, miluju tě, pojď si k nám sednout. Zbožňuju holky, co rozumí hudbě“ (některé pasáže byly kvůli slovům, která se na veřejnosti nepronáší, značně ochuzené). Jelikož jsem ale musel zaplatit, tak aspoň na hospodského jsem zvedl oči. To se toho člověk ještě nepřejedl?   Jak jste jistě pochopili, mám rád, když je hudba o něčem. Nemusí to být složitý opus (i když takové čas od času s jiskrou v očích vyhledávám), stačí, abych věděl, na co se během písničky těšit a kdy si můžu zazpívat se zpěvákem. V dnešní době to bez autotune nejde, doba, kdy zpěváci nepotřebovali procpat svůj hlas 40 krabičkama, aby zněli, jako že teda umí zpívat, je v pop music dle všeho nenávratně pryč. Ovšem komu vlastně tahle snaha prospívá? Když teda člověk neumí zpívat, ale dobře vypadá, může se stát moderátorem. Naopak to totiž funguje krásně. Jako příklad uvedu nejošklivějšího bělocha všech dob – Stevena Tylera z Aerosmith. Člověk se diví, jak takové…stvoření vůbec může vylézt na pódium, ale když vypustí z hlasivek první verš, vše mu odpustíte. Freddie Mercury měl ošklivý předkus, kvůli kterému se ani nemohl smát, aniž byste se neotočili, a přitom všichni víme, co je Freddie zač. Tak proč musí Ke$ha trápit posluchače elektronickým hlasem a textem o tom, jak jí rozpaluje špinavá podlaha a díra ve stěně? Proč si radši hudební producenti nedají tu snahu, aby se poohlíželi po hudebních talentech a nedělali z posluchačů hloupé ovce, které nemají vůbec hudební přehled? Vždyť i elektronická hudba jde dělat zajímavě a v 90.letech taky zajímavá vznikala.

Od The Prodigy, přes Massive Attack až po The Chemical Brothers. Ovšem kdo by je znal a kdo by si na ně vzpomněl, když nám rádio nabízí Mistu a její Ca$h out a ihned po ní dvacet naprosto identických písniček. Bojujte proti této hudební šedi a zaposlouchejte se do kvalitního elektra a moderního rocku. Dejte šanci zaposlouchat se do nadějných kapel a zapomeňte na DJe. S touto malou radou se s vámi loučím a jdu poslouchat…Hudbu, ne továrnu na peníze.