Táhnu kufr, jenž jen těžko odpovídá předepsaným rozměrům, v něm ve spěchu zabalené prášky a kosmetiku, kterým se o ochranném sáčku může jen zdát. Bezděčně sahám do kapsy kabátu a nahmatám dva lískové oříšky, jež mi před pár dny shodil podzim do cesty. Znamení? Bezpečností eskorta na letišti se zběžně na počítači podívá na barevné omalovánky, v něž se pod rentgenem změní mé macaté zavazadlo. Léky neléky, tekutiny netekutiny, bomba nebomba procházím bez problému výběrovým řízením na pasažéra letedla.

Před bránou čekají nedočkaví cestovatelé. Kam mají namířeno? Na návštěvu? Za prací? Za životem bez předsudků? Letí za srdcem? Malé děti jsou fascinovány pohledem na letadla, která jako střely zprudka vyráží ke krvavé obloze. O moment později v jednom z nich sedí.

Vítejte v zemi deště

A já s nimi. Pro můj velekufřík nezbude v úložných prostorech nad hlavami cestujících místo, a tak ho nohy v polobotkách člena palubní crew odnáší kamsi do chřtánu letadla. Shledáváme se až v jiné zemi. V zemi deště, cihel a dvoupatrových autobusů. Ve městě, na něž by si Londýn tak leda ukazoval prstem, a kterému chybí k dokonalosti tolik, jako ježidědku k titulu krásy. Welcome to Newcastle upon Tyne.

V příletové hale padáme já i můj obřík na kolečkách do náručí tomu největšímu lákadlu, které Anglie pohltila. Lásce, která se v Anglii rozhodla kreslit domy, rýsovat lidem obydlí a vzdát se kvůli tomu svého vlastního domova.

Když se něčeho nemůžete nabažit a koupete se v štěstí, letí čas tisíckrát rychleji než nudné všední dny. Tři noci, snídaně, obědy a večeře jako by se odehrály lusknutím prstu. Sotva zbude čas na rozmazlování, na překvapení však přece dojde. Prsteníček levé ruky dostává třpytivý šperk, který přijímá, a s ním i onen krásný závazek. Kapsa mého kabátu věnuje na oplátku alespoň jeden z oříšků. Konec čtyřdenního posvícení nám ale vytrvale šlape na záda, až nás nakonec dožene.

Do světa a zase zpátky

A opět stojím na místě, které v kovových ptácích vysílá lidi do všech koutů světa a jiné zase přijímá pod svá křídla. Láska prý překoná všechny překážky, nicméně do odletové haly nesmí. Nedobrovolně ji tedy opouštím a s rozmazanýma očima i světem mířím směrem k bezpečnostní kontrole. Tentokrát musí být všechny léky v ochranném sáčku, nekompromisní anglické uniformy mě i donutí sundat si boty.

Vzlétáme a země pode mnou se mění v nicotnou dětskou stavebnici. Vedle mne sedí anglický pár, jež se nad učebnicí české konverzace vytrvale snaží vyslovit slovo ořech. Sáhnu po kabátu a v kapse nahmatám ten svůj osamocený. Navzdory slzavému údolí se musím usmát, protože vím, že jeho druhá polovička je v bezpečí a zanedlouho se opět shledají.