O takové situaci by mohl David Gwozdziewicz vyprávět. „Nedávno se mi stalo, že jsem si zapomněl koupit kupon. Letím do práce, a co čert nechtěl, revizor,“ popsal Gwozdziewicz, jak ke všemu došlo. Pokutu ale přijal a od revizora se hned snažil zjistit číslo bankovního účtu, kam by mohl peníze za prohřešek zaslat. To se ale nedozvěděl, místo toho mu bylo oznámeno, že pokuty se platí osobně v Praze 2.

Pokutovaný se ale nevzdal a o radu se obrátil na telefonní linku dopravce. Sice ani tady číslo účtu nezískal, zato jedna rada mu opravdu poskytnuta byla. Měl by se prý obrátit na oddělení pokut a tvrdit, že není z Prahy. „Víte, ono to, že tam musíte dojít, je taková forma trestu,“ sdělila mu pracovnice Dopravního podniku. Nakonec si tedy číslo účtu vypátral sám ve všeobecných podmínkách DP.

Celá záležitost, kdy podnik klade takové překážky pokutovaným, působí jako by snad peníze za pokuty nikdo ani nechtěl. Že by stačila pouhá cesta na Prahu 2 k napravení pravidelných neplatičů? A co potom lidé, kteří opravdu k pokutě přijdou spíše jen nedopatřením a nejsou to žádní notoričtí černí pasažéři? Jako trest má snad sloužit pokuta samotná, z cesty neplatičů na pobočku Dopravní podnik nic nemá a jedná se tak vlastně jen o zcela zbytečné šikanování cestujících. Tím spíš, když člověk vše uzná a pokutu chce poctivě zaplatit. Ovšem na to jsme si u přístupu DP dávno zvykli – po exekucích, kdy to mnohdy vypadá, jakoby si revizoři černé jízdy jen tak vymýšleli (dokázat opak je ze strany cestujících prakticky nemožné), to není nic překvapivého…