Je po desáté hodině večer a spolu s mojí fotografkou se vydáváme na světly nočních klubů zalité Václavské náměstí. Po chvíli oslovujeme nejbližšího z pouličních promotérů. Jakmile však zjistí, že nemáme zájem o jeho letáky či o drogy, ale že se ho chceme zeptat něco o jeho minulosti a povolání, striktně se s námi odmítne bavit a odchází pryč. Dalších pár pokusů probíhá takřka identicky jako ten první.

Až téměř v polovině Václavského náměstí se dáváme do řeči s promotérem jednoho z klubů, oblečeného v sytě rudé košili s zářivě zlatou kravatou. Jako jeden z mála zdánlivě nemá obavy se s námi otevřeně bavit o tom, jak se dostal do Prahy a o jeho momentálním povolání. Z důvodu ochrany soukromí našich respondentů nebudeme uvádět jejich jména. Jeho příběh byl pravděpodobně jeden z nejvíce fascinujících, co jsme za celou noc slyšeli. Náš první respondent pochází z Nigérie a do Prahy se přestěhoval před třinácti lety. Na otázku zda se mu líbí v Praze a baví ho práce, kterou dělá reaguje melancholickým úsměvem a následně se anglicky rozpovídá: „ Přišel jsem do Prahy, protože jsem hledal příležitost. Nemůžu se vrátit domů, jelikož odkud pocházím zemi kontroluje zkorumpovaná vláda. Nestěžuji si na to jak se mi momentálně daří, ale můj sen je stát se architektem a plánovat krásné budovy na papír.“ Po další rozmluvě jsme se dozvěděli, že tento muž je doopravdy vystudovaným architektem, který v Česku nemůže dostat příležitost a pouze si snaží vydělat na živobytí podle toho, jak mu to jeho momentální situace dovoluje. Tento rozhovor byl velice motivující, jelikož i člověk, který se na první pohled nemůže dostat ze špatné situace ve které se nachází i nadále věří, že se jednou architektem doopravdy stane. 

Po rychlém rozloučení se nadále ubíráme po Václavském náměstí směrem k soše sv. Václava. Oslovujeme jednu z poblíž postávajících prostitutek a po krátkém přemlouvání nám i ona nám poskytuje krátký rozhovor. Slečna pochází z Bulharska a k našemu překvapení vypadá, že je se svou prací vcelku spokojená. Na naší otázku, zda jí její zaměstnání baví, lámanou angličtinou odpovídá: „ Ale jo. V Praze mám hodně kamarádů, díky kterým jsem se sem dostala a upřímně mi tato práce přijde stejná jako pracovat v baru nebo nočním klubu.“ Bohužel, z důvodu prevence případných potíží jsme tento rozhovor museli ukončit již po tomto momentu. 

Čas už se pomalu blížil k půlnoci, když jsme narazili na další promotérku jednoho ze zdejších nočních klubů. Její příběh je neméně zajímavý. Pochází z Kazachstánu a úspěšně vystudovala marketing v USA. Před pěti lety přišla do Prahy a od té doby si touto prací po nocích vydělává peníze. Pak dodává: „ Češi nás velmi často odsuzují, jen z toho důvodu, že se snažíme vydělat peníze tímto způsobem. Znám mnoho lidí, kteří tady tvrdě pracují každou noc a někteří jsou to vysoce vzdělaní lidé. Tohle není práce, kterou chceme dělat, ale nemáme jinou možnost. Nějak se uživit musíme. Já se například snažím jezdit každé 4 měsíce domů za rodinou, což není levná záležitost, ale na druhou stranu prodejem drog si odmítám vydělávat peníze“ Potěšilo nás, když jsme se od naší respondentky dozvěděli, že v blízké budoucnosti dostane lepší práci, i když odmítla odpovědět jakou. Plní nejrůznějších pocitů z toho co jsme doposud slyšeli se pro změnu přesouváme na Staroměstské náměstí, kde potkáváme našeho posledního respondenta.

Dáváme se do řeči s mladým mužem, černé pleti, odhadem okolo pětadaceti let starým. Zprvu znejistí, když zjistí, že nechceme nic koupit ani jít do klubu, ale nakonec se také dozvídáme jeho unikátní příběh. „ Do Prahy jsem přišel před třemi lety, jinak pocházím z Ghany. Snažím se najít si v Česku práci, ale bohužel mi nikdo nechce dát šanci, tak si musím vydělávat takhle. Rád bych pracoval třeba i na stavbě, ale veškerá volná místa dostávají přednostně Češi a pak možná Ukrajinci a já se snažím nějak uživit manželku, která pochází z Česka a našeho malého synka.“ říká. I přes jeho těžkou životní situaci vypadá šťastně, že se zajímáme o jeho příběh a během téměř celého rozhovoru se přátelsky usmívá. Po pár minutách se podáním ruky loučíme a tím končí i naše noc na Václavském a Staroměstském náměstí.

Nakonec bychom rádi zdůraznili, že po této zkušenosti se už jednoznačně nebudeme dívat na tyto immigranty postávající po nocích na Václavském náměstí jako na nebezpečné drogové dealery, ale jako na lidi, kteří nemají jinou možnost jak si vydělat peníze a velmi tvrdě pracují, aby mohli pomoci svým dětem, příbuzným a případně i sobě z těžké situace. Doufáme, že i vás tento článek přiměl změnit svůj názor na tyto lidi, ze kterých někteří mají pravděpodobně vyšší vzdělání a sílu charakteru, než si dokážeme na první pohled představit. Myslete na to, že když se budete procházet nádhernou noční Prahou a někdo se vás pokusí okrást uprostřed Václaváku, tito “drogový dealeři“ a promotéři nočních klubů budou pravděpodobně jedni z prvních, kteří vám poskytnou pomoc a zloděje chytí, před tím než stihne utéct. I takovéto situace již mnohorát nastaly, jak jsme slyšeli z vyprávění a jsou to jen střípky ze stovek naprosto unikátních příběhů co Pražské noční centrum skrývá.