Souhlasil s rozhovorem, ale jen když proběhne před představením. Pak přijde víno a po něm to není ono (prý poznal).  V pražském Divadle Archa, kde společně s Igorem Malijevským pořádá literární večery, navíc po bílém následující den bolí hlava (to jsem poznal zase já). Teď ale jinam. Do ponurého kafkovského světa. Tam se teď nachází Jaroslav Rudiš. Populární český spisovatel žije projektem Kafka Band.  S Jaromírem 99 a dalšími členy převážně z kapely Umakart zhudebňují texty vybrané z Kafkova románu Zámek. Řeč byla také o nejnovější Rudišově knize, ve které autor vypráví příběh rváče ze sídliště Vandama. Takže Konzentration Junge!    

Začněme u nejaktuálnějších věcí, které kolem tebe vznikají. Určitě to je deska hudebně-literárního projektu Kafka Band.

Všechno vznikalo spontánně. Jaromír 99 vystavoval ve Stuttgartu vlastní komiksovou adaptaci Kafkova románu Zámek a při té příležitosti nás tam požádali, jestli bychom k tomu nemohli udělat nějaký literárně-hudební doprovod. Napadlo nás se na ten román podívat a vytáhnout z něj pár textů, které bychom zhudebnily do formy jakýchsi recitativů. První nápad byl udělat tak dvě, tři písničky. Nakonec ale vzniklo deset věcí, deset fragmentů z Kafkova Zámku. Na veřejnost se dostala už jedna věc – Příchod (najdeš i s ilustracemi na youtube, pozn. red.). Ostatní nahrávky se nesou v podobném duchu. Některé jsou divočejší, jiné zas jednodušší a temnější. Jsem zvědav, jak deska zafunguje. Pro mě osobně bylo milým překvapením, jak Kafkovy texty výborně sedí do písniček. Některé nahrávky jsou nakonec tedy spíš opravdovými songy než těmi recitativy. 

Padlo tady jméno Jaromíra Švejdíka, známého jako Jaromír 99. Pod vašima rukama vyrostlo hned několik projektů. Tím nejznámějším je asi komiks Alois Nebel. Jak funguje spolupráce mezi vámi dvěma? Dá se říct, že je to jakási autorská spřízněnost?

Známe se s Jaromírem už nějakou dobu. Nejsme to ale jen my dva. Baví nás spolupracovat s různými lidmi, nechat se od nich inspirovat a naopak. Vytvořila se tady rozšířená parta umělců s podobnou poetikou točících se kolem Aloise Nebela, Umakartu nebo Priessnitz. Je to takové zvláštní souhvězdí. Další věcí je, že část mých čtenářů určitě poslouchá Umakart a naopak. Tím nabývá propojení různých forem umění ještě větší rozsah. Jinak s Jaromírem jsme původně kamarádi z hospody a tak to je i dneska.

„Odjedeš pár stanic metrem a najednou si v úplně jiném světě.“

Slyšel jsem, že když si psal Národní třídu, tak ti v uších hrála nová deska Vlci u Dveří právě od Umakartu. Inspirovala tě do jisté míry?

Tu desku jsem poslouchal až ve finální fázi. Jádro Národní třídy pochází z období před čtyřmi roky. Napsal jsem povídku o rváči nebo spíš romantickém bojovníkovi ze sídliště, ze které v podstatě příběh Národní třídy vychází. Takže když vyšlo album Umakartu, měl jsem třeba z devadesáti procent knížku hotovou. Ale je pravda, že různé atmosféry alba i knihy se někde potkaly. Mimochodem Umakarti zhudebnili dva moje texty na prvním albu a jeden pocházel z Nebe pod Berlínem (skladba Město, pozn. red.). Průsečík Národní třídy a alba Vlci u dveří najdete v úvodním citátu knihy. Jde o část textu písničky, kterou pro Umakart napsal mladý básník Jan Těsnohlídek.

Vlci u dveří jsou všude, není kam utýct…

Přesně tak. Ale je tam více společných motivů. Domy jako stromy nebo právě ten vlk, na kterého hlavní postava Vandam naráží. Město jako sídliště je tajemný labyrint. Tady v Praze žijeme v prostředí různých kaváren. Ale odjedeš pár stanic metrem a najednou si v úplně jiném světě. Nemusíš jezdit nikam daleko. Stačí na pražskou periferii a ocitneš se v totálně odlišném prostředí. Ta blízkost je fascinující.

Hlavním hrdinou Národní třídy je Vandam. Vychází z reálné postavy?

Většina mých hrdinů vychází ze skutečných lidí. Vždycky tam ale nechávám prostor pro tajemství. Nechci dovysvětlovávat charaktery, protože by se z nich pak něco ztratilo. Vandam je inspirovaný jedním kamarádem, který mi dal opravdu pár lekcí o životě. Jeho postava mi přišla natolik zajímavá, že jsem prostě nedokázal odolat a musel jsem to nějak zachytit. Jeho životní příběh mi přišel smutný, ale svým způsobem heroický. Často se stane, že někdo něco vypráví a já si najednou uvědomím, že to má sílu a chci to zaznamenat. Jsou to momenty v dialozích. A u Vandama jsem to jednoduše vycítil. Neznal jsem do té doby nikoho, kdo se umí prát.

„Některé věci si prostě nevymyslíš.“

To je další zajímavost. Kde potkal spisovatel člověka jako je Vandam? 

Já ho tak různě potkával… Na večírku našeho společného kamaráda jsme se dali do řeči a on mi to všechno odvyprávěl. Nicméně já taky znám prostředí různých čtvrtých cenovek podobných Severce. Hlavně třeba z Lomnice nad Popelkou, Turnova a z Liberce, kde jsem prožil část života. Tehdy jsme se potloukali po různých knajpách. Někdy mi přijde, že ty postavy z nich mají příběhy. Mají ti co říct, stačí jen naslouchat. A tak tomu bylo i v případě Vandama, i když jeho jsem paradoxně potkal v literární kavárně.

A dostala se mu už Národní třída do ruky?

Už jí i četl.

Jaká byla jeho reakce?

To si radši nechám pro sebe (smích). No, museli jsme si nějaké věci vyříkat. Ale já mu chci moc poděkovat za inspiraci, kterou mi přinesl. Některé věci si prostě nevymyslíš. Třeba jako „Adolf Hitler mi zachránil život“ (úvodní věta v knize, pozn. red.). Tahle strašlivá věta nakonec dává smysl, když na konci příběhu říká: „Hitler mi nezachránil život.“ (zvedněte zadky a přečtěte si Národní třídu – pochopíte, pozn. red.) Tenhle oblouk by mě v životě nenapadl. Přesně tyhle věci na tebe spadnou a ty je musíš chytit.

Postava Vandama je úplně jiná než většina tvých hrdinů z předchozích knížek. Klíčila v tobě změna osobnosti hlavního hrdiny delší dobu nebo to přišlo až s tím náhodným objevením jeho příběhu?

Já se chtěl odpoutat od posmutnělých „intošů“, kteří jsou v jiných mých knihách. Malý náznak byl už v Konci punku v Helsinkách, kde se podobně jednoduše vyprofilovala mladá punkerka jako taková ostrá, vyhraněná holka. Problémy některých mých hrdinů jsou často dost banální. Vandam řeší úplně jiné problémy. Bojuje s městem nebo třeba i s vážnými rodinnými traumaty. Nutkání napsat o někom „zespoda“ už ve mně rostlo delší dobu. Mimochodem on v knize neustále opakuje frázi „Konzentration Junge“, která je opravdu v jednom z těch německy mluvených filmů s Jean-Claudem. Koncentrace je pro mě při psaní vůbec tím nejklíčovějším. Když dokážu vypnout všechno kolem a soustředit se jen na to, přináší mi to pocit velkého sebeuspokojení a uvolnění.

„Němci vidí Prahu jako kavkovské město.“

Pojďme se teď podívat dopředu. Co plánuješ napsat příště?

S kamarádem v Německu máme napsaný jeden scénář. Je to komedie o chlápcích, kteří sbírají zbraně. O mužích v krizi, kteří si jezdí do Čech hrát na válku, protože v Německu to je zakázané. Uvidíme, co z toho vznikne. Se stejným člověkem mám rozpracovanou ještě jednu věc. A s Jaromírem plánujeme udělat nový komiks. Je to zatím ale všechno v rodící se fázi. Je to něco jako „Konzentration Junge“! (smích)

Píšeš raději česky nebo německy?

Určitě česky. Čeština je moje mateřština. Na druhou stranu psát německy je pro mě vždy velká výzva. Dělám tam samozřejmě hodně chyb, takže to musí vždycky někdo zkontrolovat. Ale co o sobě vím, že mi jde jak v češtině, tak v němčině, je chytání dialogů. V tom jsem dobrej. (smích)

S Igorem Malijevským pořádáš zhruba jednou do měsíce literární večery EKG. Kdybys měl natočit západoněmeckou reklamu z 80. let na tato představení – jak by vypadala?

No, teď si mě docela zaskočil. Spíš teda východoněmeckou, co?

Dobře.

(chvíli přemýšlí…) Prodal bych to určitě přes Prahu. Ono by se to tedy vlastně dalo hrát i v tom Západním Německu. (smích) Praha má po celém Německu z nějakého důvodu velký zvuk. Všichni jí znají a všichni sem rádi jezdí. Takže bych to tlačil přes ní a taky úplně kýčovitě přes prázdný Karlův Most. Na něm by u sochy někdo seděl a četl ze své knihy. Němci si totiž o Praze myslí, že je romantická, prázdná. Vidí takové smutné melancholické kafkovské město. Pak sem přijedou a ve skutečnosti to tu je pořádná divočina. Takže bych vsadil asi na tuhle vlnu. Klišé o Kafkově Praze a Kafkovi. Tak pojďme točit, ne? (smích)