Už tři hodiny. Už tři hodiny tu sedím. Sama. Ve skříni mezi oblečením. Ve tmě. Je to ale menší utrpení než vylézt ven…

A proč? Kvůli takové maličkosti. A přece tu sedím skrčená v nepohodlné poloze zamčená ve skříni v ložnici. Čekám, až se někdo vrátí domů. Čekám  na to, jako na smilování boží. Ale… Nikdo nepřichází.  Nevím, kolik je hodin a ani jak dlouho tu sedím, ale krčím se tu už hodiny. Všechno mě bolí. Přemítám, jestli je lepší vylézt a doufat, že budu mít štěstí a nenarazím na něj, nebo zůstat tady, kde vím, že se mi nic nestane. A stejně nevylezu! Nemůžu. Dostala bych zase záchvat. Točení hlavy, obtížné dýchání, návaly horka, mžitky před očima. Ne, děkuji, nechci. Všechno to začalo, když jsem byla malá. Schovala jsem se na půdu a nedopatřením se tam zabouchla a uvízla. Pavučin a pavoučků tam bylo opravdu hodně. Od té doby jsem měla noční můry a to trvá dodnes. Ano, jsem jedna z těch deseti procent populace, co trpí fobií…

Nejtěžší byl začátek. Víte, ty chvíle, kdy vám nikdo ani rodiče nevěří, nebere vás vůbec vážně. Myslí si, že jste ještě malé hysterické dítě. Trvalo to dlouho, než mi uvěřili, příznaky se zhoršovali a… Jednoho dne, jsem jim po zhlédnutí jedné té malé chlupaté potvůrky u nás na chatě omdlela. Vzali mě k doktorovi, a ten nás poslal k psychologovi. Máma se za mě hrozně styděla, že má doma cvoka. Až vlastně tam uvěřila, že je to vážné. Paní psycholožka vysvětlila mámě, že trpím tzv. arachnofobií (tedy strachem z pavouků), která se nemá podceňovat. Dozvěděli jsme se, že mi pomůžou neustálé terapie, ale varovala nás, že to bude dlouhá cesta. Byla mi sympatická. Řekla, že je dobře, že si svůj strach uvědomuji a že ho spolu překonáme. Prý než se vdám, tak se této psychické poruchy zbavím. Nabyla mě optimismem a dala mi naději. Zvykám si mluvit o pavoucích a popisovat své noční můry. Dělám malé pokroky, ale snažím se. Vím, že jednou přijde den, kdy si budu muset třeba jen na chvilku nechat pavoučka na ruce a popravdě se toho děsím, ale pokroky dělám, tak proč bych nezvládla i tohle? Už se mi přeci nezdají každou noc „pavoukovské horory“ a neomdlévám, když vidím pavouka. Sice se vždycky utíkám schovat jako právě teď, ale neomdlévám, a to je pokrok!

Chtěla bych pochopit citát: „Ničeho na světě se není třeba bát, je jen třeba všemu porozumět.“, který vyřkla Marie Curie-Sklodowská. Ano, uvědomuji si, že mi pavouci neublíží. Porozuměla jsem tomu, že do přírody a k životu prostě patří. Rozumím tomu všemu, ale bojím se jich dál a jako domácího mazlíčka bych ho mít nechtěla. Teda možná až se třeba vdám…