Pánové, když se řekne kapela The Sunshine, jaká tři slova se vám vybaví?

Kay Buriánek: To není jednoduché takhle říct, jsou to prostě Sunshine jako celek. Vybaví se mi ostatní kolegové a hlavou mi projede rychlý film s pár nezapomenutelnými zápletkami.  

Tuzex: Karel Buriánek, basa, dodávka.

Jak vnímáte rostoucí zájem o vaši kapelu u nás? Nějaký ten rok už hrajete, tak proč právě teď?

Tuzex: To je otázka spíš pro služebně starší… (smích)

Kay: …já osobně žádný rostoucí zájem nevnímám. Ten největší boom kapelu provázel proto, že se o ni začala zajímat média v době kolem vydání desky Moonshower And Razorblades (2005, pozn. red.). Bylo to komické a milé zároveň. Nám to sice hodně ublížilo, ale i pomohlo výrazněji se etablovat na české scéně – do té doby nás znali jen skalní fanoušci.

Váš případ mluví za všechno. Vy jako alternativní kapela jste si pozici na tom „českém rybníku“ museli vyválčit. Mají nově se rodící indie formace už od svého vzniku handicap v tom, že se vyhýbají mainstreamu?

Kay: Určitě to handicap je. Nové věci, které jdou proti proudu v tomto ohledu, mají nulovou podporu. Ale zčásti si za to můžou i sami hudebníci. Ukázkový je model kapely XY, která strašně ambiciózně a sebevědomě začala, s velkým humbukem odjela natočit desku do Států, vrátila se, čekala zřejmě, že se po návratu stane nějaký zázrak a on se nestal. Takže z poměrně vyhraněné party s jasně demonstrovaným vkusem radši jede turné s mainstreamovou sra*kou. To je smutné a o něčem to vypovídá. Spousta kapel nerespektuje fakt, že musí nejdřív nasbírat zkušenosti a „vyjezdit se“.

Jedna věc je přístup kapel. Pak je tu ale neméně důležitá stránka a to je prostor. Prostor v klubech, médiích a vůbec vývoj celé alternativní scény u nás.

Kay: Všímám si smutného trendu posledních pár let, který teď kulminuje. O  „nemainstreamové“ žánry nikdo nemá zájem, rádia a televize je ignorují, nikdo nechce vyhledávat nové kapely, vydávat jim desky a podporovat je. Všechno se vrací zpátky do malých klubů, ale i ty mají existenční problémy. Tahle kultura by měla mít místo v širokém spektru národní prezentace, ale jsme jako národ v takových sra*kách, že to je to poslední, co dneska někoho zajímá. Ryba smrdí od hlavy a kultura umírá od undergroundu. I v 80. a 90. letech tu bylo víc živo, lidé se chtěli a potřebovali bavit, revoltovat, posouvat se.

Myslíte si, že fakt, že je tu toho prostoru málo, je zkrátka podmíněn tím, že lidé u nás nemají vkus, odmítají alternativu a nezájem médií a producentů je jen logickým vyústěním?

Kay: Tenhle národ, jak už jsem říkal, se nachází v krizi. A to dost hluboké. Napiš sebeblbější věc s českým textem, který se nemusí ani rýmovat, ale musí si ho umět zapamatovat jak macho z posilovny, tak top manažer nadnárodní korporace, jeho pubescentní dítě i manželka na mateřské. Natoč k němu náležitě vtíravý klip, v němž budou lidé jak cvičená zvířata, rádoby sexy buchty a všechny atributy konce devadesátých let. Pak se to nemůže nepovést a náš kulturní odkaz bude zase o jeden „vypečený kousek“ bohatší. Nebo se dá jít cestou samozvaných spasitelů, případně nových Krylů. Na to šarádovou komercí uvláčený národ taky trochu slyší. Myslím, že nabídka funguje díky poptávce, takže vkus je impuls, který vyvolává adekvátní reakci. A vkus tu je bohužel pěkně špatný.

Když to zkonkretizuji třeba na Prahu, co místní klubová scéna? Jestli to jde, vypíchli byste nějaká místa, kde to „dělaj správně“?

Kay: Pražská scéna de facto neexistuje. Je to termín, který si někdo vymyslel a začal se masivně používat, čert ví proč. Praha je tak malá aglomerace, že mluvit o nějaké legitimní scéně je směšné. Jestli tím ale má být myšleno to, jak se všichni mezi sebou znají, naoko kamarádí, v první hospodě zase drbou a pomlouvají a tak podobně, tak v tom je takzvaná pražská scéna opravdu brilantní. (smích) Jinak jsou samozřejmě party, které jsou činné a na tyhle pózerské modely kašlou. Koncentrují se na určitá místa a ty kluby jsou pak živoucími legendami, kam lidé chodí pravidelně. Vypíchnul bych třeba 007 na Strahově, to je legenda, stejně jako Chapeau Rouge. Je jich tu samozřejmě víc.

Kayi, ty můžeš porovnávat s Japonskem a USA. Jak bys stručně popsal, v čem jsou největší rozdíly?

Kay: Obecně ty rozdíly neexistují, protože už z podstaty jsou principy, na kterých tenhle segment kultury funguje, úplně stejné bez přihlédnutí k geografii. Los Angeles je stejná drbárna jako Praha, akorát těch lidí, co se mezi sebou celý život znají, je nepoměrně víc. (smích)