Z počátku vůbec nechápu, o čem mluví. Ihned se připojuji na aplikaci deníku Le Monde a čtu první informace, které zatím nejsou dost podrobné. Následuje další série zpráv všech přátel a známých, kteří o nás mají starost a ptají se, zda jsme doma. Teprve po několika minutách začínám chápat, že se děje něco vážného.

Přepínáme na kanál France 3, kde už vysílají v přímém přenosu aktuální dění. Polévá mě horko, cítím se, jako bych byla zraněná i já. Na Facebooku se mi mezitím už mnoho přátel ozvalo, že jsou v pořádku. Hodně z nich  žije v 10. či 11. okruhu, kde právě k tragédii došlo. Ještě nikdy jsem necítila teroristické útoky tak zblízka.

Tento večer jsme naštěstí v centru nebyli (bydlíme na periferii města), ale ulice, kde se střílelo, známe nazpaměť. Často tam totiž navštěvujeme kulturní akce, koncerty či divadla. V Bataclanu jsme tedy mohli být i my. 

Pomalu jsme už skoro přestávali myslet na lednové události v Charlie Hebdo a Hypercacher a najednou je to tu znova.  Opět se budu děsit pokaždé, když vejdu do pařížského metra. Budu zase zkoumat každého člověka, kterého potkám. Zas a znova budu přemýšlet, co má dotyčný ve své tašce, co má pod bundou. Paranoia, nebo realita? Strach nás bude opět provázet každým krokem.

Tento víkend rušíme všechny procházky, nepůjdeme do plánovaného kina, vynechám i svůj pravidelný kurz tance. Zůstaneme v bezpečí domova, dokud nás panika neopustí.

Je smutné bát se ve svém vlastním městě, děsit se všech lidí, kteří se kolem nás pohybují, podezřívat dokonce i turistu, ptajícího se v metru na cestu a kterému často ze strachu ani neodpovíme.

V Paříži je dnes mrtvo. Ulice i metro jsou nezvykle prázdné. Bude nám trvat několik dní, než začneme opět „žít“. Ale na jak dlouho? Kdy přijde příští útok?  Budeme si muset zvyknout žít v tomto novém světě. Zůstat spolu, být solidární a hlavně nepřestat žít a chránit naše hodnoty. Tento víkend ale zůstáváme doma. Jsme stále v šoku. 

Autorka Lucie Petitprez je Češka, dlouhodobě žijící v Paříži.

Zdroj titulní fotky: nbcnews.com