Nejspíš jste narazili na plakáty s upoutávkami, které už před časem zavalily všechny reklamní plochy.  Zdálo se, že tento projekt vypadá celkem zajímavě. A obsazení – Orlando Bloom, Milla Jovovich, Matthew MacFadyen a další – by mohlo být jistou zárukou kvality. Pak zhasla světla v kině, přišly první scény a – tak počkat. Něco tady nehraje.

 Myslím, že nemá cenu, abych se nějak do hloubky zaobírala příběhem, protože kdo by neznal Tři mušketýry? D´Artagnan, Athos, Aramis a Porthos bojují proti kardinálovi a snaží se dostat zpátky královnin náhrdelník, aby Richelieu nepřivedl zemi do války s Anglií. Rochefort na všechny pouští hrůzu a Milady používá všechny dostupné zbraně v nebezpečném politikaření na kardinálově straně. Ten příběh byl zpracován už tolikrát, že by se ho filmaři měli pokusit uchopit trochu jinak. Což se také stalo – i když jinak není bohužel synonymum k lépe.

Fráze „volně podle předlohy Alexandra Dumase“ je poměrně výstižná, protože filmaři si z původního příběhu vzali opravdu jenom to, co se jim hodilo – a moc toho nebylo. Z Constance je najednou mladičká naivka a z krále sedmnáctiletý kluk, který se radí s D´Artagnanem o svém milostném životě. Po nebi létají fantastické vzducholodě a všichni po sobě střílí, jak jen můžou. (Otázka pro filmaře: Mohli na začátku sedmnáctého století používat takovou techniku? Odpověď: Doporučuji zopakovat základní školu.)

Je namístě vyzdvihnout některé herecké výkony: Matthew  MacFadyen (Athos) a Milla Jovovich (Milady) hrají tak dobře, jak jim to jen scénář dovoluje; Orlando Bloom (Buckingham), jehož postava se nějakým zázrakem zařadila mezi hlavní záporáky, naproti tomu jenom dobře vypadá a (špatně) imituje gestikulaci Jacka Sparrowa. K Pirátům z Karibiku mají Tři mušketýři místy opravdu blízko (například oním vzduchoplaveckým nesmyslem a horečným tempem). Velmi dobře natočené jsou bojové scény, kordy se jenom blyští a střely létají – a ani příliš nevadí tak očividná inspirace posledním zpracováním Sherlocka Holmese (od kterého je také odkoukaná grafika). Jestli chápeme, proč do sebe všichni ti muži tak vehementně boxují, to už je věc druhá.

Tři mušketýři se řadí mezi průměrné hollywoodské „trháky“ s velkolepou akcí, milostnou zápletkou na vedlejší koleji a hrdinskými projevy, které můžete brát vážně jenom po sklenici něčeho ostřejšího. Některé scény jsou překvapivě vtipné (například klasická zápletka s D ´Artagnanem, který postupně urazí každého z mušketýrů a domluví si s nimi souboj), jiné momenty byly jen jako vtipné zamýšleny. Stále je to ale  film, u kterého se pobavíte, když opominete všechny jeho faktické nedostatky. Podruhé už si ho však nejspíš nepustíte a pravděpodobně také nebudete nijak nedočkavě čekat na pokračování (po kterém otevřený konec přímo volá).

Příběh třech, respektivě čtyřech mušketýrů by si zasloužil něco víc než jen počítačové simulace měst a děj, po kterém divák odchází s dojmem, že scénárista nemá příliš vysoké mínění o jeho intelektu, když si myslí, že mu všechny ty pochybné scény  (v čele s lodí napíchnutou na střechu Notre Damu) jen tak projdou.

Ovšem ve Třech mušketýrech jde primárně právě o zábavu, a stejné je to také u původní předlohy, takže možná by se Dumas jen shovívavě usmál a řekl by si, že to mohlo dopadnout hůře. A opravdu mohlo. Protože pokud odcházíte z kina s pocitem, že jste se ty dvě hodiny slušně bavili, tak film tohoto ražení splnil účel.