Dnes už patně „pradávný“ nedostatek informací byl vystřídán informačním zahlcením, šumem, který nejde odstínit a nejde se mu vyhnout. Tato rozmělňující přemíra všeho pak způsobuje davovou nedůvěru vůči jakýmkoli zdrojům informací, pochybnost vůči informovanosti jako takové a v neposlední řadě i opovrhování vzděláním a tradičním systémem vědění a poznání. Pochybnost již není v roli Descartovského poznávání – „Pochybuji, tedy jsem.“, kde pochybnost působí tvořivě, ale v roli znásilněné, zaslepené, kde se stala alfou a omegou lidského bytí, která v ustrašené defenzivě hlásá „Pochybuji, neboť musím pochybovat.“ a místo, aby nabízela možnosti, uzavírá. Člověk se pak stále více obrací do svého vlastního světa věčné pochybnosti a nedůvěry.

Neměnná pochybnost

Nechci zde býti moralizátorem, že konspirace jsou ausgerechnet špatné, či snad bličem věčných pravd. Konspirace může být blahodárná, může ukazovat nový rozměr, nový pohled na věc. A byť by se jevila sebehloupější, ukazuje vždy strach, důvěru či nedůvěru, úzkost a jiné pocity člověka a společnosti. Je zrcadlem společenských postojů, pocitů a pochyb. Říkám, že je nutno vrhat se s čistou hlavou do nových a nových konspirací, do nových a nových pochybností o světě jako takovém a snažit se je rozumově vyvrátit či dokázat při hledání pravdy. Přesto mám pocit, že zvláště v dnešním přehlceném světě při ztrátě informačních autorit, při rozpadu a rozdrobečkování informačního spektra, při ztrátě důvěry v instituce vědní, společenské, politické etc., se konspirace a pochybnost jako taková vymyká z rukou. Nastává určité utopení se v pochybnosti, v konspiraci, která není už jakousi nabídkou k určité „pravdě“, ale stává se pravdou věčnou, neměnnou, kterou není možno zbořit, vyvrátit, neb je základem pro pochybování samotné. A každý má přeci právo na pochybování, nechme mu jej přece! Ano, jistě! Avšak utápění se v pochybování pro pochybování, je jako obětování se ideologii pro ideologii, náboženství pro náboženství, technice pro techniku, vědění pro vědění. Vytrácí se člověk. Zbyde jen něco, co nedůvěřuje ničemu, vytvořilo si vlastní utopický svět pochybností, ve kterém staví jednu pochybnost za druhou, budujíce si vlastní nový řád. Toto pochybování mnohdy apriorně zavrhuje humánnost, důvěru, víru ve společnost a člověka. Neříkám, že by měl člověk slepě věřit a důvěřovat, avšak toto zavrhnutí je svazující, uzavírající a uznávám, i zoufale obranné. Jak pak má člověk, který nedůvěřuje v člověka samotného, žít ve společnosti? Žít s lidmi? Žít se sebou samým?

Zářící jedenáctka

Ač zde nerad uvádím příklad, budu se muset nějakého chopit. Kupříkladu věční a v ničem neústupní konspirátoři ohledně 11. září a útoku na dvojčata mi přijdou jako lidé zavrhující člověka i rozum. I věru nevím a myslím, že nikdo z nás, neb to nebylo exaktně měřeno, jaká teplota byla v hořících budovách, jak vznikla, jak se akumulovala, jak se choval materiál. Nikdo to experimentálně neověřoval a neověří, i kdyby cokoli. Uznávám, zde jsou možné pochybnosti. Nikdo je nemůže vyvrátit, nikdo řádně potvrdit. Uznávám, že v mnohých bodech je zde prostor pro pochybnost. Avšak věřit, že by za tím stál Americký komplot obrovských rozměrů, mi přijde věru zcestné. Když si vezmu sociální hledisko – téměř 3000 obětí, jejich rodiny, přátelé, známé, nutnost velkého počtu „organizátorů“ k takové monstr akci i všeobecný neustále sílící tlak masmédií a sdělovacích prostředků (a to je jen velmi stručný výčet ze všech hledisek), vše je jasným důkazem nemožnosti takového komplexního činu. Neústupné pochybování o takovýchto věcech zapírá člověka, jeho společenské vazby, kulturní kontext, veškerou psychologii. Jistí lidé mi zde budou argumentovat proti mé víře v lidskost holocaustem, ale ten měl a má zcela jasný historický, sociální, ekonomický i psychologický kontext. U zmíněné teorie (v onom obrovském měřítku) se však kontext vytrácí, ba zcela chybí. Pochybnost se buduje na pochybnosti a věčný kolotoč nabalování a budování fantasmagorie může začít znovu a znovu.

Informovaný lopatník

Konspirace zesložiťuje „pravdu“ a ignoruje náhodu. Jakoukoli náhodu, nedopatření, nehodu, musí vysvětlit hyperracionálně. Mnohdy při tom znásilňuje fyziku, psychologii, sociologii i veškeré ostatní vědy. Jde takříkajíc přes mrtvoly. Vydupat vysvětlení je jediným správným cílem a je-li, pak je jediným správným vysvětlením. Pro konspirace a absurdní informační toky je mnohdy typická i sociální vrstva, která je sleduje a z které vychází. Málokdy potkáte na univerzitních půdách megalomanské konspirátory. Jaderní inženýři a fyzikové vám převážně nevymyslí konspirační teorie o jaderných elektrárnách, ale se středoškolákem, umělcem, poetou, či lopatníkem vyměníte u piva řadu erudovaných pravd. Nejširší a největší pochybnosti vždy vychází z neinformovanosti, anebo dnes tak často a čím dál častěji, z tak zoufale dotírající přeinformovanosti.

A kam zmizel člověk?

Nicméně já se zde nesnažím kritizovat pluralitu pravdy, vždy je důvod k pochybnostem, já zde kritizuji zaslepení věčnou nedůvěrou, věčné pochybování pro pochybování. Ano, člověk, vždy a o všem může pronést soud na základě svých zkušeností a znalostí. Kdybyste se mě zeptali, jestli dnes v Horní Dolní někdo zvrhl sklenici, odpověděl bych, že ano, jiný zase, že ne. To že jsme vynesli v tom a tom čase takový a takový soud na základě takových a takových zkušeností a znalostí je pochopitelné. Co jest pro mě nepochopitelné, je, být uzavřen v pochybnostech a v nedůvěře možnostem. Uzavřít se vědění, poznání, novým informacím, důvěře i lidskosti. Odmítnout svět, jako takový. Netvrdím, že konspirační teorie jsou nutně špatné, jen si myslím, že pro mnohé jsou čím dál tím více zaslepující, neb kvůli nim nevidí člověka samotného.