Letní termíny státních závěrečných zkoušek máme za sebou, ty podzimní nás právě čekají. Jak hodnotíte jejich letošní průběh?

Ačkoli se trvale snažíme, aby státní závěrečná zkouška představovala jen jakési formální vyvrcholení studia, či přesněji řečeno kvalifikovaný intelektuální rozhovor mezi dvěma zainteresovanými stranami, zatímco to pověstné „biflování“ a přezkušování by si studenti měli odbýt v rámci běžných zkoušek během studia, aktuální praxe zatím stále k tomuto ideálu směřuje jen po pozvolných krůčcích. I když dbáme na maximální přívětivost členů zkušební komise, stres a obavy o výsledek zkoušení velmi často negativně ovlivňují výkon jednotlivých studentů, třebaže u každého v nestejné míře. Díky tomu, že existuje prezenční forma studia, kam se koncentrují spíše mladší studenti navazující rovnou na své středoškolské vzdělání, a kombinovaná forma, kde naopak většinu osazenstva ročníku představují třicátníci a čtyřicátníci, můžeme sledovat, že v obou formách mají, alespoň co se týká průměru, státní závěrečné zkoušky nestejný efekt. Studenti kombinovaného studia obvykle za sebou mají již různě dlouhou praxi v oboru, něco ve svém životě dokázali a tváří v tvář zkoušejícím necítí tak velký odstup. Navíc zásadně u této skupiny studentů  platí, že studovat jdou z vlastního rozhodnutí, aby si zvýšili své kariérní možnosti a nebo aby si jednoduše rozšířili své vědomosti. Takže u nich je obecně patrná větší sebejistota.

Je skutečně takový rozdíl mezi oběma formami studia?

Určitě. Jednak je to z důvodu věku, jak jsem již poznamenal. Na druhé straně však i prezenční studium má pro učitele, a věřím, že i pro studenty, své osobité kouzlo. Sem přicházejí nejčastěji maturanti, v případě bakalářského, nebo čerství bakaláři, v případě magisterského studia. Za prvé mají více času věnovat se studiu, které formálně tvoří jejich hlavní aktivitu a nepředpokládá se, že chodí do zaměstnání. Za druhé jsou studijní skupiny relativně malé, je větší prostor pro seminární formu výuky a interakce vyučujícího se studentem je rozhodně vyšší. Já sám to sice nezvládám, ale všímám si, že řada mých kolegů zná své studenty z prezenčního studia křestními jmény a mají o nich velmi dobrý přehled. Jakkoli ve vědecké práci má hrát odbornost vždy prvořadou roli, osobní rovina spolupráce je v ní neoddiskutovatelná. Po šesti letech, co působím na univerzitě, vidím, že v řadě případů vědecká spolupráce pokračuje mezi některými studenty a pedagogy i po skončení studia. A tak by to určitě mělo být. To jsem ale trochu odbočil od tématu. Chtěl jsem tím jen říci, že v případě studentů kombinované formy studia má vyučující před sebou obvykle studenty zralejší a zkušenější. V případě „prezenčních“ studentů však zase, když se zadaří, může člověk snadněji sledovat „otisk“ svého pedagogického působení. Vzhledem k tomu, že sám jako učitel procházím všemi ročníky bakalářského studia, právě tam jsou ty změny vidět asi nejlépe. Mám možnost sledovat studenty, jak přijdou po maturitě do prvního ročníku a vlastně příliš ani nevědí, co se od nich čeká a co se po nich bude chtít. A mnohdy je problém je zaujmout – přiznejme si, že úvody do studia jednotlivých vědních disciplín, kterými jsou naplněny zimní semestry prvních ročníků snad na příbuzných oborech patrně všech univerzit, nejsou zrovna nejzábavnější částí studia. Tím si však každý musí projít. A pak tytéž studenty vidím ve druhém a třetím ročníku. Působí to na úrovni individuální, že někteří se rozkoukají rychle a začnou brzy vědět, co přesně chtějí, a jdou si za tím. Ale působí to i v rovině kolektivní – třída v prvním ročníku není totéž jako stejná skupina v posledním semestru bakalářského studia. Líbí se mi, když slyším u zkoušky od studentů věty, které jsem sám kdysi při přednášce pronesl. Ale ta kolektivní změna, kterou stejná skupina prezenčních studentů projde mezi prvním a třetím ročníkem bakalářského stupně, to je asi ta nejvíce potěšující věc, kterou jako vysokoškolský pedagog mohu sledovat. Možností takového formativního působení má pedagog v kombinovaném studiu podstatně méně z důvodu menšího počtu hodin přímé výuky i faktu, že jde již o starší a zkušenější posluchače. Čili, jak už to bývá, všechno má své…

Zmínil jste vědeckou spolupráci po skončení studia. Co si pod tím představit?

Nejen po skončení studia, nýbrž i během studia. Univerzita zahájila udělování studentských grantů, kde si studenti vyšších ročníků mohou podat přihlášku projektu. V případě úspěchu se pak mohou dočkat i zajímavé finanční částky na realizaci. A taková realizace se povinně děje v kooperaci s některým z vyučujících, s nímž student již projekt připravuje. Nemusí to však být nutně jen takové školní projekty. Vyučující jsou motivování k tomu, aby podávali během akademického roku rozličné grantové přihlášky a v grantech podporujících základní či aplikovaný výzkum dáváme běžně část prostředků na studenty či absolventy, protože jejich pomoc, zvláště co se týká shromažďování potřebných dat, je mnohdy nepostradatelná. Vzpomínám si také i na méně formální způsoby spolupráce, kdy absolventi pomáhali vyučujícímu s redakcí skript a formulováním praktických úkolů v nich. A v neposlední řadě jde také o participaci ve výuce. Ačkoli ji jako vedoucí katedry mám rád, možnosti jsou aktuálně poměrně omezené, protože s ohledem na akreditace musíme preferovat akademické pracovníky. Nicméně každý rok probíhají rozličné kurzy ve formě Celoživotního vzdělávání nebo MBA, kde není takový tlak na akademické tituly u vyučujících a snadněji se do kolektivu včleňují i lidé disponující rozsáhlými znalostmi z praxe, třebaže to nejsou docenti, nebo nemají velký doktorát. Právě zde vzniká prostor nejsnadněji pro studenty a absolventy hlavně kombinovaného studia, kteří, jak už jsem poznamenal, velmi často jsou již dobře profesně zakotveni a mají letité zkušenosti.

Jste vedoucím katedry Evropských hospodářsko-správních studií. V čem spatřujete výjimečnost tohoto oboru?

Obor je akreditován v rámci studijního programu Hospodářství a správa. A tím je také do značné míry určen jeho obsah, protože, aby takový obor mohl být akreditován, musí být ve studijním plánu zařazena povinně řada předmětů. V tomto směru lze hovořit o takových třech základních pilířích daného programu. Jsou to: ekonomie, management a veřejná správa. A k tomu patří ještě pilíř čtvrtý, specifický, a tím je důraz na evropskou integraci, která kromě toho, že v podstatě v každém semestru je některý předmět zaměřen přímo na tuto problematiku, navíc volně prostupuje i ostatními třemi zmíněnými pilíři, jako když se např. v managementu posluchači učí v magisterském studiu zpracovávat evropské projekty nebo se v hospodářské politice věnují komparaci evropské ekonomiky s ostatními.

Evropská integrace nyní zažívá krizi. Nespatřujete v tom pro zaměření oboru nebezpečí?

Jsem ekonomický historik, a proto vím, že kolapsů evropské integrace bylo od 60. let ohlašováno nespočet. A navzdory těmto předpovědím nakonec vznikl jednotný trh i Evropská unie. Krizové okamžiky patří k takovým procesům, jako je úsilí o ekonomickou a politickou integraci. A studijní plán je natolik široce koncipován, že znalosti institucí EU a jejich fungování tvoří jen menší část celku, který je orientován na znalosti ekonomie, managementu a fungování veřejné správy. Nejsem pesimista, ale i kdyby nastal ten nejčernější scénář, který by přicházel v úvahu, a unie by se měla rozpadnout, evropská ekonomika tu bude stále a té zde mají studenti porozumět a naučit se v ní pohybovat.

Zní to lákavě, taková kombinace více větví sociálněvědního vzdělání v rámci jednoho oboru. Není to však zároveň i určité riziko, aby studenti v takové šíři studium zvládli?

I když červených diplomů pro studenty studující s vyznamenáním máme každý rok poměrně málo, tzv. „úmrtnost“, kdy studenti nedokáží splnit své povinnosti řádně a včas, není na EHS výrazně vyšší než na jiných oborech na univerzitě, ani v porovnání s obdobnými obory na jiných školách. Obor EHS navíc jak v bakalářském, tak i v magisterském stupni byl během doby několikrát reakreditován, takže můžeme předpokládat, že za pomoci Akreditační komise MŠMT se podařilo vytvořit strukturu studijního plánu, která je logicky provázaná a pro studenty přínosná. Ostatně statistiky a evaluace, které univerzita pravidelně provádí, dosvědčují, že se to zvládnout dá, aniž by člověk musel vykonat v porovnání s jinými studijními obory nesrovnatelné úsilí.

Dobře. A co z hlediska uplatnitelnosti na trhu práce? Považujete takovou tematickou šíři za výhodu a nebo je to spíše nevýhoda?

Vzhledem k tomu, že jsem se na tvorbě studijního plánu měl možnost podílet, tak musím věřit, že je to výhoda. To si však vyžaduje vysvětlení a přiznávám, že lze nalézt argumenty pro i proti. Nedávno jsem sledoval přírodopisný film o ledních medvědech. Je to zvíře, které je naprosto dokonale přizpůsobené prostředí, v němž žije. Co se ale stane, když bude led na severním pólu rychle mizet, jak se zdá, že se podle měření v posledních desetiletích děje? Lední medvěd je natolik specializovaný a závislý na prostředí, v němž se vyvinul v dokonalého predátora, že se nedokáže přizpůsobit jinému prostředí a vyhyne. A tak je to i s úzkými specializacemi člověka. Úzká specializace na jeden obor může v jedné chvíli znamenat mimořádný úspěch na pracovním trhu, zatímco v jiném okamžiku způsobí neschopnost přeorientovat se na jiný obor, pokud se poměry změní. Široké zaměření studia sice nese riziko, že člověk nepronikne vždy do potřebné hloubky v každém oboru, ale je zase flexibilnější a snadněji adaptovatelný. V určitém smyslu je to u každého studenta sázka na budoucnost. A s ohledem na turbulentní vývoj na trhu práce v post-industriálních společnostech dnešní Evropy bych asi, být mladší a stát před takovou volbou, vsadil na takový obor, který mi poskytne širší orientaci a nevytvoří ze mě jen těžko uplatnitelného specialistu na jeden úzký výsek lidských činností, v čem pak sice třeba budu nepřekonatelný, ale přesto z důvodu nedostatku příležitosti budu mít problém se uplatnit.

Vychází v tomto směru univerzita svým studentům nějak vstříc? Myslím tím, zda již při studiu jsou studenti vedeni k praktickému prověření svých dovedností?

To, myslím, byla od počátku existence Univerzity Jana Amose Komenského Praha jedna z jejích ústředních priorit, aby bakalářské a magisterské studium bylo v dostatečné míře provázáno s praxí. Na oboru EHS toho dosahujeme tím, že přímo ve studijním plánu mají studenti ve dvou ročnících povinnost absolvovat takovou několikatýdenní praxi. Od svého vyučujícího dostanou zadání, na jaké věci se mají na praxi soustředit, a po jejím skončení musí vypracovat odpovídající písemný materiál. To má hlavně smysl pro mladší studenty v prezenčním studiu, aby si „očichali“, jak to v úřadech či privátních korporacích chodí a jak moc je každá teorie šedivá, zatímco věčně zelený je strom života. Než jsem zakotvil v akademické sféře, měl jsem možnost si na praxi projít jedním z ministerstev a pak jsem zakotvil načas v jedné z nadnárodních společností. A byl to skutečně pro mě objevný zážitek, když jsem začal konfrontovat své naučené vědomosti z univerzit s tím, jak to v životě chodí. Ve studijním plánu EHS tedy tato položka má nezastupitelné místo a myslím podle odezvy ze strany studentů, s nimiž se setkávám, je to kvitováno s povděkem, že si takovou zkušeností musí povinně projít a dostanou za to zápočet.

Hovořil jste o úřadech a privátních korporacích. Tím jste mě přivedl na myšlenku uplatnitelnosti absolventů oboru EHS na pracovním trhu.

Jak už jsem poznamenal výše, studijní plán je koncipován tak, aby absolventa neomezoval jen na nějaký úzký segment pracovního trhu. Znalosti, které si na EHS student osvojí, mu umožňují směřování jak do veřejného tak do privátního sektoru. Větší část našich studentů studuje kombinovanou formu a ti již za sebou mají určitou profesní kariéru. Nacházejí se mezi nimi jak lidé z úřadů veřejné správy, tak lidé z obchodních společností. Když jsem tu začal pracovat, byl jsem překvapen, že je v každém ročníku i početná skupina podnikatelů, kteří dosáhli úspěchu a nyní se svůj ekonomický kapitál rozhodli doplnit také formou kapitálu sociálního a kulturního, tedy vzděláním. S některými studenty prezenčního studia udržuji kontakt i nadále a nemohu říci, že by jejich profesní uplatnění bylo převoditelné na nějaký společný jmenovatel, tj. že by obvykle směřovali do určitého typu povolání. A myslím si, že tak by to mělo být – nevychovávat jen specialisty na určité úzce vyprofilované činnosti, nýbrž osoby, jež se dokáží uplatnit v rozličných segmentech lidských činností, jak si to ostatně i ekonomika 21. století, v níž hraje stále větší úlohu sektor správy a služeb, vyžaduje.