Na čtvrteční schůzi vybraných ministrů se rozhodovalo o valorizaci důchodů na příští rok a také o výši přímých a nepřímých daní. Koalice se shodla na dvojité sazbě DPH 15 % a 21 % procent. Snížená sazba platí například na potraviny nebo tištěná média a knihy. Letos se DPH pohybuje na 14 a 20 procentech, přičemž by se dál měla plynule zvyšovat.

Původní vize české vlády počítá s nastavením jednotné sazby 17,5 %, zvýšení horní hranice ale tomuto záměru příliš neodpovídá, a proto můžeme předpokládat, že v blízké budoucnosti od tohoto plánu vládní koalice ustoupí. Snaha sjednotit DPH se potýká se značnou kritikou, zejména co se týče daně na knihy. Ve Velké Británii je na knihy například zavedena nulová daň, na Slovensku je stejně jako na ostatní zboží 25 %.

Dalším bodem projednávání byla daň z příjmu fyzických osob, která je dnes na hladině 15 % ze superhrubé mzdy. Podle ministra financí Miroslava Kalouska by se příští rok měla zvýšit na 16 %. Ve čtvrtek odpoledne médiím oznámil, že ministři tento návrh předběžně schválili, později to však dementoval s tím, že se o návrhu ještě bude přemýšlet.  

Vláda nedávno také poprvé připustila, že by lidé s vysokými příjmy měli sazbu daně z příjmu vyšší, konkrétně se uvažovalo o 31 % pro osoby s příjmem nad sto tisíc korun. Toto zavedení tzv. progresivní daně uvítala především opozice, která progresivní daň dlouhodobě podporuje. Kalousek upřesnil, že ale nehodlá rušit konstrukci rovné daně, pouze by lidé s vyššími příjmy platili navíc jakýsi solidární příspěvek. Fakticky to ale znamená to samé podané jinými slovy.

Progresivní daň má zavedenou většina vyspělých států. O současné rovné dani se dá hovořit jako o specialitě především postkomunistických zemí, u nás funguje od roku 2006, kdy byla zavedena vládou Mirka Topolánka. Před parlamentními volbami 2010 progresivní zdanění podporovaly všechny parlamentní strany kromě ODS a TOP 09, které ji považují za nespravedlivou. Progresivní daň je založena na myšlence, že se lidé s vyššími příjmy mohou dovolit platit vyšší daně a pomoci tak státnímu rozpočtu, aniž by zatížili nemajetnější občany a prohlubovali tak sociální rozdíly. Jako klasické příklady států s progresivním zdaněním můžeme jmenovat skandinávské země nebo Německo. Pokud se vláda shodne na progresivní dani z příjmu, či na tzv. solidárním příspěvku, můžeme tak mluvit o pozitivním posunu k vyspělé části Evropy.