Dvouletý Vítek a tříletý Martin jim byli odebráni a předány do rukou Martinova staršího bratra. Otec dětí sedí ve vězení a jeho manželka je sama v poloprázdném bytě na Praze 2.

Kolem tohoto případu se rozvinula velká diskuse. Na internetu se objevily články, kde se k případu vyjadřovalo mnoho lidí. Václav Mertin, dětský psycholog z Univerzity Karlovy řekl, že: „Z psychologického hlediska na tomto způsobu výchovy nemohu najít nic pozitivního. Chránit dítě je v pořádku, pro odpovědnost a výchovu ze strany rodičů jsem jednoznačně. Nemyslím si ale, a nemáme pro to podklady, že by se to mělo takto přehánět.“ Bratr Martina K., který se stará o malého Vítka a Martina, má ovšem odlišný názor. „Vycházíme z toho, že oni jsou svéprávní, plnoletí a mají právo žít, jak chtějí. Do toho jim nikdo nezasahuje. I když je to poněkud netradiční. Je to ale jejich volba.“ Vidíme tedy, že názory a postoje se v tomhle ohledu různí. Dostáváme se tak k termínu „vlčí děti“.

Chlapci měli k životu vše, co potřebovali, měli hračky, pravidelnou stravu a plnou rodičovskou péči. Můžeme říct, že měli nadprůměrnou rodičovskou péči, vzhledem k jejich velké izolaci se „zlým“ světem. Pokud bychom tento případ srovnali s případem ze 70. let minulého století, který se udál v Olomouci, „vlčí děti“ jsou velmi drsné označení. V případu, kterým se zabývala psycholožka Jarmila Koluchová, byly děti zaostalé a ve svých devíti letech na úrovni batolat. V jejich „péči“ bylo kromě prostorového omezení i fyzické a somatické – nedostatek světla, pohybu a jídla. Po odborné péči i tito deprivovaní chlapci dosáhli průměrné inteligence a dobrého zdravotnímu stavu. 

Nevíme, co si Vítek s Martinem doma zažili, ale můžeme říci, že dostali přívlastek velmi drsného znění. Nemyslím si, že by výchova, která jim byla poskytnuta, odpovídala nějakému ideálu. Byla to ovšem volba rodičů a trestání odlišnosti není správné. Děti nebyly týrané ani o hladu, pouze byly chráněné před světem. Sice způsobem zvláštním, ale ne nezákonným. V těchto dnech probíhá soudní řízení.