Robert Fulghum tuto větu, jako i stejnojmennou knihu, zajisté psal s nemalou nadsázkou. Současný středoškolský student však každý den na vlastní kůži zjišťuje, že možná není až tak vzdálená pravdě.

Celý život čerpáme z informací nabytých na prvním stupni základní školy. Tím samozřejmě nemyslím schopnost číst a psát – o tom ani nemá cenu polemizovat, ale celá má nepostradatelná znalost anglické gramatiky či většina dějepisných a zeměpisných poznatků pochází právě z doby mezi 1. a 5. třídou. Dosud bych také byla schopna bez váhání odříkat vyjmenovaná slova po B či velkou násobilku. Čím to, že informace ze základní školy se nám vrývají tak hluboko do paměti? Je to vážně jen tou „dětskou hlavičkou“, nebo za to může odlišný přístup pedagogů? Nyní musím udělat výjimku a přiznat, že zrovna na ten si již po téměř osmi letech bohužel nepamatuji.

Když se ale teď, v maturitním ročníku, občas marně rozpomínám, z čeho že to byl minulý test z biologie, je mi jasné, že se někde stala chyba. Tu je nutno hledat v první řadě ve způsobu, jakým nám je učivo předáváno. Na gymnáziu se téměř nepracuje s učebnicemi ani jinými audiovizuálními materiály, učitel pouze stroze odříká (v horším případě přečte) studentům výklad. Ti si ohromné kvantum informací zapíší, během jediné bezesné noci naučí a mohou si být jisti, že tytéž informace po nich budou žádány následujícího dne v testu. Ani o zlomek víc – a kdyby náhodou, jdou si za učitelem stěžovat a neváhají jej vláčet klidně až k řediteli školy.

Žák by přitom měl být veden k samostatnému, aktivnímu zájmu o téma, které je zrovna probíráno. Měl by být schopen si zjištěná fakta logicky spojovat, vyhledávat sám (zdrojů k tomu rozhodně nemá nedostatek) tak, aby se do informací ponořil a nenechával je pouze plynout okolo jako jakýsi nezúčastněný pozorovatel. Protože v maturitním ročníku se za nimi najednou ohlédne a nebude s to pochopit, co že to vlastně udělal s těmi posledními 7 roky života.

Člověk v dnešní době nemusí být zrovna profesor neurověd, aby si uvědomil, že biflování se tisíců formulí a pojmů nikam nevede. Paměťová stopa, která není spojena se silnou emocí či není často opakována, vymizí během několika hodin až dní, a to definitivně. Tím spíše se pak ztratí ty informace, které si pamatujeme jen mechanicky, které si nejsme schopni logicky odvodit. Je možné spoléhat na to, že studenti si budou „nadstavbové“ zdroje k obohacení znalostí vyhledávat sami, že si sami od sebe budou půl roku staré učivo opakovat? Každý mladý člověk, ať už prahne po poznání, jak chce, dobře ví, že takhle to zkrátka nikdy nemůže fungovat.Aby se přístup pedagogů a objem učiva změnil, je však zapotřebí mnohem víc, než jen přivést učitele k zamyšlení. Musely by být změněny osnovy, učební plány... A těžko říct, zda by byl někdo schopný (a zda by vůbec bylo moudré) pouštět se nyní do další reformy školství. Nemohu si však na závěr odpustit ještě jeden citát, tentokrát epigram od Jiřího Žáčka, který dokonale vyjadřuje jednu z nejsilnějších zkušeností, které ve mně má gymnaziální léta zanechala: „Škola základ života – krédo dona Quijota.“