Už jste si někdy představili, že zavřete oči a pokusíte se poslepu dojít až do školy nebo do práce? Napadlo vás někdy, jaký je život lidí bez zraku? Mnozí z vás možná namítnou, že člověk, který již od narození vidí, se do světa nevidomých nikdy nemůže vcítit natolik, aby jim skutečně porozuměl. Protože člověk, který se narodil se zrakem zcela v pořádku, nemůže mít skutečnou představu o tom, co nevidomí cítí a prožívají. A i když na chvíli zavře oči, kdykoliv je může přeci znovu otevřít. Právě k tomuto účelu - pochopit svět nevidomých - byla otevřena v Praze na Karlově náměstí Neviditelná výstava. Navštívit ji můžete kterýkoliv všední den od 12 h do 19 h a o víkendech už od 10 h do 19 h.

Zatemněnými místnostmi vás zde budou provázet nevidomí průvodci. Kdykoliv během prohlídky máte možnost se na cokoliv ptát a s průvodcem o čemkoliv otevřeně mluvit. Součástí výstavy je také část viditelná, kde si můžete prohlédnout nejrůznější pomůcky pro nevidomé. Od běžných pomocných zařízení až po stolní hry.

Neviditelnou výstavu jsem navštívila jednoho pochmurného večera. Venku už se zatahovalo a ve vzduchu panovala velmi melancholická podzimní nálada. Lidé spěchali na tramvaj, všichni se navzájem předháněli a všichni vypadali hrozně ustaraně. U trafiky jsem minula nějakého staršího pána, který s někým rozhořčeně telefonoval. Bědoval, jak je všechno na světě neférové. Jak už mu to všechno leze krkem. V tu chvíli mě napadlo, že by možná nebylo na škodu, kdyby právě takoví lidé chodili na Neviditelnou výstavu povinně.

Když vstoupím do areálu výstavy, dostávám u pokladny klíček ke skříňce – na výstavě je totiž bezpečnější pohybovat se bez nadbytečných věcí. Mohu si vzít pouze cennosti a doklady, ostatní odkládám do skříňky. Zákaz platí zejména pro všechno, co vydává světlo. Za chvíli mě totiž čeká neznámá cesta naprostou temnotou.

Nejprve se vydáváme na první část prohlídky, která je viditelná. Jedná se o klasickou výstavu, kde si můžete všechno na vlastní oči prohlédnout. Tam se setkávám s milými průvodci. „Dobrý den, já jsem Ondra,“ představí se jeden z nich a natahuje ruku k pozdravu. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že vlastně mluvím s handicapovaným člověkem. Dokáže se totiž bez přetvářky usmívat a vypadá to, že žije i docela spokojeným životem. Již několik měsíců pracuje na výstavě jako průvodce. Práce ho baví a každý den díky ní získává nové zkušenosti. „Pro mě je na té práci zajímavé pozorovat, jak lidé na výstavu reagují,“ vysvětluje. „Dá se říct, že každá prohlídka je jiná, protože každý člověk reaguje na pohyb ve tmě jinak. Každý den tak poznávám nové lidi, jejich názory, myšlenky i pocity.“

Po prohlídce viditelné části se konečně vydáváme na cestu za poznáním světa nevidomých. Dostávám několik pokynů, jak se během prohlídky bezpečně pohybovat zatemněnými prostory. Náhle kdosi odkryje závěs u vchodu do neznáma a my vstupujeme do černočerné tmy. Je to zvláštní pocit, v jednu chvíli se vás zmocňuje panika, na druhou stranu však umíráte zvědavostí zjistit, kde se vlastně nacházíte. A k tomu vám stejně jako nevidomým lidem poslouží hmat a sluch.

Všichni se snažíme držet pohromadě a každou chvíli tak do sebe nechtěně vrážíme. Orientujeme se pouze podle okolních zvuků a hlasu našeho průvodce. Ohmatáváme věci kolem sebe a snažíme se přijít na to, kde se právě nacházíme. Nebudu prozrazovat, co jsme ve tmě všechno slyšeli a ohmatali, ale věřte, že vás čeká nejedno překvapení. Na konci výstavy máme možnost pokládat průvodci nejrůznější otázky. „Můžete nám tu potom rozsvítit? Zajímalo by mě, jak to tu vlastně vypadá,“ vtipkuje jedna z návštěvnic. „Tak to bohužel nepůjde,“ zasměje se průvodce, „to by pak Neviditelná výstava ztratila svůj účel.“ A v tom s ním musím naprosto souhlasit.

Domů pak odcházím úplně vyměněná. Navenek sice vypadám pořád stejně, ale uvnitř hlavy mi víří úplně jiné myšlenky než před hodinou. Na světě nejsem jen já a moje problémy, jsou tu i další lidé, kterým bychom měli pomáhat, vcítit se do jejich života a v případě potřeby jim podat pomocnou ruku. Jsem ráda, že jsem Neviditelnou výstavu navštívila. Byla pro mě velkým přínosem a hlavně mi dokázala konečně otevřít oči.