Stalo se tak asi před dvěma týdny. Začalo to jako běžné čtvrteční ráno. Vstanu, z pohledu na rozvrh hodin se mi udělá mdlo, slibuju si, že už nikdy nikdy nikdy v životě nebudu chlastat v polovině týdne, do omluvného listu si píši na první tři hodiny lékaře a jdu zahánět kocovinu do své oblíbené kavárny. Posadím se na obvyklé místo, s díky odmítám nápojový lístek a rovnou si objednávám. Slečna servírka na mě zírá, jako by mě viděla poprvé v životě a jako by to bylo fakt překvápko, že si dávám to co vždycky. Dostanu kafe, džus, zapaluji si cigaretu a těším se z toho, že alespoň něco v tomhle zasranym dni bude podle mých představ. Cigareta hoří, já si šťastně pěstuji rakovinu a mám se v rámci možností krásně. Až po pár vteřinách si všímám pohoršených pohledů ostatních hostů. Co jako je?! Už tři roky sem chodím na kafe a na cigáro a nikdy to nikomu nevadilo. Přichází slečna servírka, zase na mě zírá, jako kdyby mě viděla poprvé. Slušně ji žádám o popelník, který jsem měla mít na stole už dávno. Kromě obvyklého nuceného úsměvu očekávám třeba právě ten popelník, místo toho se ale dočkám věty: „A vy jako nevíte, že se tady nekouří?“ Aha, to jako fakt nevim. Slečna servírka, která evidentně vstávala z postele podobně jako já, zadkem nahoru, mě poučuje o tom, že tato kavárna je už šest dní (!!!) nekuřácká a že jestli jsem tak hrozně závislá a nevydržím to, mám si jít zapálit ven a nečadit jí pod nos (který je jen tak mimochodem pěkně nahoru). Jelikož se necítím dobře jak po psychické, tak ani po té fyzické stránce, polykám všechny dotazy typu: „A proč tady jako už nemůžu kouřit?“ nebo „A kdo jako tohle zavedl?“. Dopíjím kafe, platím, nasraně si zapaluji venku, a protože mi je blbě, zapaluju si hned druhou, aby mi mohlo být ještě hůř.

Chápu, že někteří se snaží dělat svět lepší tím, že nekouří, nejedí maso, vajíčka, nelezou po skalách, protože ten kus šutru to přece bolí. Ok, beru, jejich volba. Moje volba je zas kouřit! Nemám na mysli nesnesitelnou závislost – kouření ráno, ráno, ráno, ráno, dopoledne na školních záchodech, dopoledne na školních záchodech, po obědě, před svačinou, ke svačině, po svačině, nikotin vždy a všude. Mám na mysli jedno ranní ke kafi, jedno na nervy po škole, dvě večer k pivu.

Jsem přece člověk, a i když nejsem přímo lidumil, ostatní lidi respektuji a z normální lidské úcty si nedovolím zapálit na zastávce, stejně tak na dětském hřišti. Jsem kuřák, ale jsem také starší sestra a vedoucí na dětských táborech, a chtěla bych pověsit do průvanu za uši všechny ty, kteří mají tu drzost a zapálí si právě mezi dětmi. A nejedná se jen o ty caparty. Obecně o lidi, o nekuřáky, o všechny ty, které cigaretový dým obtěžuje. Od toho tu přeci jsou kuřácké a nekuřácké restaurace/bary. Když mě sere smrad z cigaret, nelezu do největšího pajzlu v okolí. A když už tam lezu, tak počítám s tím, že uvnitř ten smrad bude a že jestli si na něj budu stěžovat, dostanu popelníkem po hlavě. Nikdy jsem nepatřila mezi kroužek drsňáků před školou, ve kterém si x náctiletých předávalo jednu cigaretu. Nikdy jsem se nesnížila ke kouření na školních toaletách a ani jsem neměla problém si u piva nezapálit mezi partou nekuřáků, i když jsme seděli v kuřácké části, protože mi to prostě přišlo jako slušnost.

A tak se ptám PROČ? Proč je nutné vydávat zákony ohledně omezení kouření tady a támhle? Většina lidí má v sobě dost slušnosti a taktu na to, aby pochopila, kdy je kouření krajně nevhodné a kdy naopak můžou vyčadit klidně celou krábu za večer. Chápu, že je tu také pár bezohledných jedinců, kteří to nepoznají. Chci upozornit hlavně na to, že zákaz je téměř neomezí, naopak ho budou porušovat a až bude venku -20 °C, raději si zalezou na záchod a budou si dupat na plíce tam, než aby vylezli před bar do té zimy a poslušně mrzli 4 minuty během tahání jedné cigarety. Povede to také k tomu, že množství lidí se rozhodne, že si právě na tomhle namastí kapsu a budou tak provozovat zařízení výhradně kuřácká (což bude ale veřejným tajemstvím), a tak celý zákon o zákazu padne vniveč. Chápu, že majitelé kaváren se rozhodnou, že se stanou nekuřáckými. Chápu, že majitelé barů se rozhodnou, že před dvaadvacátou hodinou bude kouření tabu. Tohle je čistě věc majitelů a provozních a už jsem se smířila i s tím, že si budu muset najít jinou oblíbenou kavárnu. Já jen prostě nechápu, proč by měl zákon platit celoplošně, protože každému normálně uvažujícímu člověku musí přece dojít, že se zákon bude porušovat.

Nezakazujte mi proto, prosím, kouření u ranního kafe nebo na kulturních akcích a festivalech, protože jsem slušná a hodná holka, nedýchám nikomu cigaretový dým do obličeje, a když mě někdo na koncertě, kde není oddělená zóna pro kuřáky a nekuřáky, poprosí, abych šla kouřit jinam, protože ho to obtěžuje, bez řečí se omluvím a odejdu kouřit o pár metrů dál.