Porozprávajme sa najskôr o úplných začiatkoch vašej firmy. Čo sa stalo v roku 1988?

S pánem Baudišem jsme se znali už předtím, pracovali jsme spolu ve Výzkumném ústavu matematických strojů. Poprvé jsem tam nastoupil v roce 1977. Pracoval jsem v devátém patře, Baudiš byl v desátém a oni tam v 1987 dostali první PCčko.

Pak Baudiš dostal první disketu, na které byl vir Vienna, já jsem mu s ním pomáhal, a tak to začalo.

Ako ste dospeli k rozhodnutiu, že si založíte, vtedy ešte, družstvo?

Účelem instituce, kde jsme pracovali, bylo vyvinout něco, co už dávno bylo vyvinuto, a ani ne tak dohánět americkou a japonskou technologii jako neztratit ji z dohledu. Nevýhodou bylo, že to, co se tam objevilo nebo vyvinulo, se nikdy nevyrábělo, a když ano, tak se to hrozně kazilo, protože ani ta technologická část výroby nebyla světová. To nám vadilo. V té době vznikl podnik Zenitcentrum, který se soustředil na vývoj technologií, a my jsme tam v roce 1988 nastoupili. Taky sada programů dostala ten název a v roce 1988, asi tak v listopadu, se poprvé prodala.

Zjistili jsme, jak bývá u dobrých nápadů zvykem, že se do toho dají přidat další a další věci. Mimo vývoje počítačového serveru, lokalizace prostředí, přizpůsobování tiskáren se tam taky začaly objevovat další drobnosti.

Když jsme tam ty věci přidali, rozhodli jsme se založit si družstvo. Na to, aby to bylo životaschopné, jsme potřebovali styky na důležitých místech, protože tehdy nebylo možné, aby pár lidí založilo instituci, šlo do banky a dostalo úvěr na dvacet milionů. Součástí našeho družstva byli lidi, kteří uměli něco prodat a kteří věděli, za kým v bance jít, a tak jsme si ty peníze dokázali půjčit.

Zanedlouho poté začala revoluce a všichni z nás dali k 1. 1. ze Zenitcentra výpověď, nastoupili jsme do družstva Alwil a rozjeli jsme byznys. Bylo to výzkumně-vývojové družstvo, takže jsme se neměli zabývat výrobou. Kupodivu těch pět oborů, které v družstvu vznikly, bylo tak úspěšných, že jsme za rok a půl nejenom úvěr splatili, ale ještě i vydělali nějaké peníze.

Začali jsme se hádat o majetek, komu co připadne, a tak vzniklo pět institucí, z kterých většina je, nebo donedávna byla, úspěšná a byla nedávno dobře zpeněžená.

Očakávali ste pri zakladaní toho družstva, že sa zmení režim a že budete môcť slobodne podnikať?

Vypadalo to, že se to změní alespoň kosmeticky. V roce 1985 nastoupil v Rusku Gorbačov, u nás to bylo rigidní. Pak se to v 1989 měnilo hrozně rychle a ani na začátku roku 1990 by mě nenapadlo, že bychom mohli začít podnikat.

V průběhu roku jsem si vypracoval něco, jak se tomu říká dnes, byznys plán. Napsal jsem si, kolik bychom toho mohli prodat, kolik prodáváme, kolik nás to stojí. Je pravda, že jsem tam zapomněl maličkosti, jako byly daně nebo že nákup investic se nedává do nákladů hned, ale že se odepisuje; o těchto věcech jsem tehdy neměl tušení.

Stejně mi vyšlo, že ostatní v družstvu na nás vydělávají a my nedostáváme, co nám patří. Od té doby jsme se snažili to družstvo Alwil odtrhnout od zbytku. Nebyli jsme v tom sami, všichni tam měli představu, že ostatní na nich vydělávají.

Aké bolo podnikanie v tej dobe?

Tehdy se podnikalo klasicky. Vyvinul se program, potom se musela udělat krabice, manuál, muselo se to stáhnout na disketu a muselo se to distribuovat. Posléze se přešlo na CDčka, což bylo ještě složitější.

Bylo to jiné než dneska, nebyla tady téměř žádná konkurence, americké firmy ještě nepřišly a my jsme měli obchodníky se zkušeností, to znamená, že oni věděli kdo kde sedí a komu se co dá prodat. Obsadili jsme tedy většinu vládních institucí a korporací v Československu. Měli jsme dobrý začátek, vydělávali jsme dost peněz a překvapilo nás, že je to tak úspěšné. Ani nám nepřišlo, že bychom moc pracovali.

Těšilo nás, že jsme mohli zaměstnancům poskytnout příjemné pracovní prostředí, tehdy to nebylo zvykem. Byla to dobrá doba. Daň sice byla 60 procent, ale z té se dalo 80 procent dostat zpátky, když jste investoval.

Kedy ste prešli na internet?

V roce 1996. Tehdy jsme měli kancelář v Počernicích a problémy s tím byly spojeny dva. Jednak jste potřeboval internetového providera, což nebylo jednoduché, moc jich nebylo. My jsme potřebovali připojení pro podnikání, ne jenom domácí vytáčené připojení. Sehnali jsme IBM a pak byl problém sehnat do toho IBM linku. Přípojný bod byl někde u Kubánského náměstí, a tak jsme čekali hrozně dlouho, než se k nám ta linka dostane. Jednou nám borci z Českého Telecomu zatelefonovali, že už jdou, že už jsou za rohem, a přišli za šest měsíců.

Zajímavé je, že jsme měli linku 64 kilobitů a platili jsme za ni přibližně 58 tisíc korun, což bylo neuvěřitelné množství peněz. Jako firma jsme ale měli jednu z nejlepších linek vůbec.

Boli ste prví, kto predstavil bezplatný antivirový program?

Samozřejmě že jsme nebyli první. My jsme se k tomu dostali jak slepí k houslím, nic jiného nám nezbylo.

V průběhu devadesátých let se nám dařilo hodně dobře, to vyvrcholilo v roce 1996, kdy nás navštívili borci z McAfee, tehdejší světové číslo jedna. Věděli jsme, že nás chtějí koupit, ale my jsme o to zájem neměli. Oni chtěli naši technologii. Nakonec souhlasili s naší nabídkou na licencování a my jsme dostali kvanta peněz, které jsme naštěstí neutratili.

Pak ale přišla privatizace, spousta našich klientů zkrachovala, nebo je odkoupil někdo globální. Vládní instituce přešly na Symantec, který na každém tendru nabídl cenu o tisíc korun menší než my. Když jsme nabídli 5 175 000, oni nabídli 5 174 000, nevím, jak to dělali.

My jsme šli tím pádem do kytek. Museli jsme nabírat nové lidi, protože vývoj byl čím dál složitější a těch virů bylo taky víc, všechno bylo dražší. Naše příjmy sice neklesaly, měli jsme asi 20 milionů ročně. V deseti lidech je tolik peněz skvělých, v 20 lidech je to už horší a v 30 je to už zlé. Všechny peníze, které jsme měli, jsme vráželi zpět. Prognóza byla čím dál horší, a proto jsme se rozhodli, že musíme být globální. Je to legrace, když vám stoupají náklady, klesají příjmy a vy se rozhodnete nabízet program zdarma. Nebyl to náš nápad, ten jsme okopírovali. Byli jsme jako Bill Gates, který taky nic nevymyslel, všechno, kromě toho basicu, okopíroval.

Udělali jsme to ve správný čas se správným produktem, internet se tehdy rozmáhal, což nám pomohlo.

Hranicu milióna používateľov ste prekonali v roku 2004…

To trvalo asi dva a půl roku.

Aký to bol pocit?

Každý milestone (milník, pozn. red.), který jsme pokořili, jsme oslavovali a bylo tomu tak i tehdy.

Začali jsme ale přemýšlet, kam až budeme růst. Hodně lidí i odborníků si myslí, že obsah a taky jeho distribuce je zadarmo. Není tomu tak. Obsah může být zadarmo, ale distribuce nikoliv. Když jsme si pořídli unlimited server, tak nám ho za týden zatrhli, protože 2 giga denně bylo příliš. Museli jsme vymyslet, jak tu distribuci dělat, byli jsme limitovaní počtem serverů. Naše konstanty byly jeden milion uživatelů na jednoho zaměstnance a 250 tisíc lidí na jeden server. Přišli jsme ale na to, že si můžeme vytvořit vlastní a lepší síť peer-to-peer. Tak jsme zjistili, že můžeme mít neomezené množství uživatelů.

Momentálne je ich viac ako 170 miliónov…

Momentálně je jich tak 165 milionů na PC a nějakých 17 milionů je Androidů.

Očakávali ste takýto úspech?

Ne. My jsme začali podnikat, abychom neměli šéfa, nikdy jsme to nedělali kvůli tomu, abychom vydělali obrovské peníze. Chtěli jsme zabezpečit naše rodiny, aby naše děti mohly studovat, a tak podobně. Když jsme vydělali velké množství peněz od McAfee, neutratili jsme je a díky těm penězům se nám podařilo přežít, když se nám nedařilo.

Aké novinky chystáte do budúcnosti?

Je spousta novinek. Musíme vylepšovat produkt samotný, přemýšlíme, co bychom mohli vyvíjet mimo tohoto bezpečnostního serveru. Myslíme si, že jsme něco objevili, takže je možné, že budeme dělat nové věci, ale nemůžu vám říct, co to je.

Máte nejakú radu pre mladých ľudí, ktorí chcú začať podnikať?  

Obávám se, že oni moc podnikat nechtějí. Podnikatelé mají mnoho povinností a žádná práva, jako jsou stravenky nebo dovolená. Podnikatel je odkázaný sám na sebe. Lidé chtějí jistoty. To je věc, která tady zůstala od socialismu, a bohužel se to podědilo. Mladí slyší od starších, že tady není žádná jistota práce nebo jistota bydlení. Mají pravdu, není. Svoboda je nejistota. Jenomže lidé se nechtějí starat sami o sebe, chtějí jistoty od státu, který se o ně postará.

Navíc chce hodně mladých lidí pracovat pro nějakou globální firmu. Kariérní postup tam možný je, několika Čechům se to podařilo, ale je to stále práce v nájmu, neuděláte tam žádnou hodnotu, nikoho nebudete zaměstnávat. Všichni chtějí být zaměstnaní například u Googlu. Co ještě v Česku pro Google může někdo dělat? Mají tady dvacet lidí, kteří se zabývají marketingem a účetnictvím, s technologiemi se tam nic nedělá.

My jsme po revoluci byli na podnikání natěšení. Samozřejmě se to v tom bytě rozdělilo na ty, kteří ve svobodě viděli příležitost, a na ty, kteří ve svobodě viděli a do dneška vidí tu nejistotu a mají z té svobody strach.

Tohle se musí změnit. Všichni by měli brát svobodu jako příležitost. Kdo neriskuje, ten nevydělá.