Dostáváte nějaké feedbacky od čtenářů na vaši novou knihu Intr?

Ano, ale zatím to nemohu brát zcela vážně, jsou spíš od lidí mně běžně známých. Ozývají se především kamarádi, kteří jsou ale schopni říci, co přesně nefunguje. Nejvíce se těším, až to dočtou jiní lidé, kteří se najdou v konkrétních tématech. Jsem především zvědavý na reakci dětí přímo z intru.

Napsal jsem dvěma vychovatelům z intru, na kterém jsem pobýval, a oni odpověděli s obrovským nadšením, dokonce vytvořili podpultové letáčky. A to dokonce i přes svůj strach o místo, které tím možná může být ohroženo. Velmi si toho vážím, zrovna tito dva vychovatelé měli strach mluvit o denní náplni své práce, ze které vyplynulo, že tam vlastně zas až tak moc nepracují.

Čtenář, který si u nás koupí knihu, většinou nemá moc ve zvyku autorovi napsat...

Souhlasím, ale občas se to přece jen stává. Například u mé předchozí knihy Kryštofův Vzdušný zámek. Po jejím vydání mi napsal malý čtenář, jak moc se mu kniha líbila a že o ní chce mít referát do školy, to mi udělalo nesmírnou radost. A jednou mi také napsala starší paní, která popisovala, jak si díky mé knize začala opět rozumět se synem.

Já se vždycky snažím své čtenáře vybízet k zpětné reflexi. Na Facebooku mám proto založenou intráckou skupinu, která nabízí prostor pro všechny k vyjádření pocitů a názorů. Lidé v dnešní době ale spíš kritizují a pozitivní věci si bohužel nechávají pro sebe, což není problémem jen u knih.

Kryštofův Vzdušný zámek byla vaše knižní prvotina?

Já ji tak beru, i když předtím jsem v tenkých svazcích převyprávěl příběhy různých známých autorů pro děti. A ještě dříve jsem vydal pár povídek. Publikoval jsem například ve sbornících Zuby Nehty, Tisíc jizev nebo Ruce vzhůru. Stále píšu pro děti, ale nechci být omezený žánrem.

Kde jste studoval?

Byl jsem na intru a studoval na elektrotechnické škole v Plzni. Chtěl jsem mnohokrát přestoupit, ale nikdy se mi to nepodařilo, tak jsem se rozhodl dostudovat a poté se vydat zcela jiným směrem. Alespoň jsem si ale díky těm čtyřem rokům úmorné matiky, fyziky a chemie uvědomil, co chci v budoucnu dělat, za což jsem poměrně vděčný. Někteří mí vrstevníci to nevědí ani dnes.

Už tehdy se vám zdál život na intru skvělý?

Jak se to vezme. Chodil jsem na školu, kterou jsem nenáviděl, a intr byl pro mě zprvu naprosto neznámým prostředím s naprosto absurdními pravidly. První rok jsem s tím trochu bojoval, ale pak se to překlenulo a dnes můžu s klidným svědomím říct, že to byly jedny z nejlepších roků v mém životě.

Jak jste dospěl k myšlence jít na Literární akademii?

Střední škola byla pro mě tak nezajímavá, že jsem z nudy začal psát povídky. Dal jsem je do pár soutěží a vyhrával. To bylo asi zlomové. Uvědomil jsem si, v čem jsem dobrý a co chci dělat. Studium na Literární akademii bylo pro mě logickým vyústěním. Od té doby píšu prakticky neustále. Být spisovatelem, to znamená dobrovolně si vzít domácí úkol do konce svého života. Jednou mě kamarád nazval workoholikem, což mě pobavilo. Nic není podle mě dál od pravdy. Ve skutečnosti jsem totiž neuvěřitelně líný prokrastinátor... Se vším se strašně piplám... Zní to jako klišé, ale i když psaní zbožňuji, někdy mě skoro fyzicky bolí něco vyplodit... Je to jako mít zadřenou třísku hluboko v mase a její vytažení je jedno velké utrpení.

Pracoval jste i na seriálu Comeback. Jaké to bylo?

Byl jsem placový scenárista. Víceméně jsem se staral o vymýšlení nebo vylepšování různých vtipů na place nebo řešil jiné technické problémy. Dostal jsem se k tomu přes inzerát, což mi dodnes moc lidí nevěří, předpokládají, že ve scenáristice se člověk uchytí jen díky kontaktům, což nemusí být vždycky pravda. Zpětně musím uznat, že to pro mě byla obrovská zkušenost. Navíc je to jméno známého seriálu, které vám otvírá dveře dál.

A co další významné zkušenosti?

Nějakou dobu jsem dělal linkaře v Ulici. Linkaři jsou lidé, kteří se starají o jednu, dvě postavy a hlídají její příběh. Tam už byla velká konkurence. Příliš stresující, až nezdravá, neustále vám šlapou na paty, a když se ukáže, že jiní něco vymysleli lépe než vy, máte smůlu. Tahle práce je pohádkově finančně ohodnocená, ale znovu už takový stres zažít nechci.

Ted píšu scénáře pro Planetu Yó, Studio Kamarád a další pořady pro děti i dospělé, které se teprve chystají. Pro děti ale píšu asi nejraději. Nedělá mi to problémy a zároveň mám to štěstí, že dokážu psát jaksi přirozeně. Podle mě tvorba pro děti nebo středoškoláky nejvíc trpí, když se dospělí lidé snaží uměle stylizovat do jejich věkové kategorie. Takové texty pak vyznívají dost hloupě, strojeně, nehledě na to, že to diváci nebo čtenáři rychle poznají.

Jak vaše úspěchy vnímá rodina?

Zdá se mi roztomilé, jak na lidi, a především na moje rodiče, působí televize. Když jsem já osobně nebo některý z mých pořadů v televizi, jsou z toho nesmírně nadšení, ukazují mě všem svým známým, chlubí se, ale když jim říkám o rozepsané knize, na které pracuji, takové reakce se už nedočkám. Ale chápu to, nejsou umělci a práce na nějaké zápletce pro ně není příliš hmatatelná.

Máte teď v plánu pracovat na nějakém konkrétním díle?

Teď bych chtěl chvíli odpočívat. Mám knihu s názvem Prodělej, která mi na poslední chvíli nevyšla v nakladatelství Albatros, i když jsem již měl podepsanou smlouvu. Takže teď jednám s jiným nakladatelstvím o jejím vydání, což je pro mě dost zásadní věc. Měl jsem kvůli jejímu odmítnutí přes půl roku skutečnou tvůrčí krizi a její vydání by bylo takovým hezkým zadostiučiněním. V hlavě mám i pár fantastických námětů na další knihy, dokonce bych chtěl vytvořit i jednu stolní hru a v budoucnu hodlám pracovat na další divadelní hře. Ale jak jsem říkal, teď potřebuju chvíli odpočinku. Jsem sám zvědav, jak dlouho mi to vydrží.

Autoři rozhovoru: Veronika Doleželová, Lenka Chudomelová