Hnutí Hare Krišna působí v České republice oficiálně od roku 1989. Jedná se o vůbec první registrovanou náboženskou společnost mimo křesťansko-židovskou tradici. Veřejnosti je známo zejména díky průvodům v ulicích měst se zpěvem a tancem. Mezi jeho zásady patří zdržení se konzumace masa, vajec a omamných látek, nedovoleného sexu a hazardu. Jedním z dlouhodobých projektů hnutí je provoz farmy Krišnův dvůr.

*****

Cesta na farmu není dlouhá. Ze stanice Městečko u Benešova je to opravdu jen pár kroků. Míjím dětské hřiště a procházím otevřenou kovanou branou. Po chvíli přichází moje průvodkyně, Bradžarání déví dásí. „Hare Krišna!“ zdraví mne se sepnutýma rukama. Pozdrav opětuji. Společně se vydáváme na prohlídku farmy. „Celkem máme čtyřicet hektarů půdy. Dvě třetiny slouží jako pastviny, třetina je obhospodařovaná. Pěstujeme hlavně žito a zeleninu. Co se týká zeleniny, jsme přibližně polovinu roku soběstační. Také pěstujeme pohanku a špaldu, což je vlastně starý, nešlechtěný druh pšenice.“

Všímám si zajímavého útvaru u komína hlavní budovy farmy. Jde o čakru, která budovu s chrámovou místností označuje jako poutní místo posvěcené duchovním mistrem z Indie. Má také ochrannou funkci. Něco podobného se nachází na všech chrámech. Okolo stodoly se potulují dva pávi. Jsou to zvířata Krišnovi velice milá, podobně jako krávy.

Kolik vlastně taková malá farma může pojmout lidí? Své bydliště tu má přibližně dvacet členů hnutí, ve vzdálenosti do pěti kilometrů bydlí dalších deset až patnáct rodin. O víkendu se ale sjíždí členové ze široka daleka, takže je veselo. Během hlavního svátku na počátku září tu bývá asi tři sta lidí. Jde o Janmáštamí, oslavu narození Krišny.

Vcházíme do mlýnice, kde stojí tři malé kamenné mlýny. Ten nejstarší mele asi třicet kilogramů mouky za hodinu, dva mladší okolo sedmdesáti. Na mlýnech se mele hlavně pšenice, špalda, žito, hrách a rýže. Rýžová mouka je dobrou alternativou pro bezlepkovou dietu, hrachová se skvěle hodí na obalování a smažení. Z mouky, která se prodává především do pekáren, restaurací a obchodů se zdravou výživou, pochází většina příjmů farmy.

Bradžarání mi vysvětluje, že mouka mletá na kamenném mlýnu je jednoznačně nejzdravější. Obsahuje například jemné granulky namleté vlákniny, které na sebe váží cukr a odvádí ho z těla, takže vlastně tělo pročišťují. Průmyslově vyráběné mouky, byť celozrnné, se melou na ocelových válcích, čímž se vytváří mikroskopické „jehlinky“, které mají tendenci poškozovat střevní stěnu.

Mezitím pokračujeme do stodoly, kde je už delší dobu uschována většina starých manuálních strojů. Kromě třídičky obilí je tu například odkoukolovávač, který se používal hlavně k pročišťování pohanky. Povříslovač vyrábí povřísla, v podstatě slaměná lana, užívaná dříve například k vázání snopů a k výrobě ošatek. Samozřejmě nechybí sečka. Od práce s těmito stroji bylo na farmě pro nedostatek stálých pracovních sil dočasně upuštěno. Částečně je nahrazují nový traktor a kombajn. Manuální stroje však určitě ještě přijdou ke slovu. Orání pomocí tažných zvířat je pro půdu i přírodu mnohem zdravější. Jak mne navíc upozorňuje můj doprovod, zdroje ropy pomalu, ale jistě dochází.

Pokračujeme směrem k ohradě. Farma vlastní pět krav a čtyři voly, nemá ale chovné stádo. Z krav už dojí pouze tři, ostatní tu prožívají spokojené stáří.

Jak ale celá usedlost funguje ekonomicky? Má takzvaného temple presidenta, který se na ní zdržuje už od jejího založení. Ten udává hlavní směr, kterým se bude farma ubírat. Organizace funguje na základě týdenních meetingů temple presidenta se zástupci departmentů, které zastřešují konkrétní oblasti fungování, například zemědělství nebo farmářské trhy. Každý department by měl být soběstačný z hlediska nákladů a výdajů.

Na stavbu brány a rekonstrukci budovy stodoly dostala farma dotaci EU. Bránu vykoval z nakoupeného materiálu člen hnutí, vyučený kovář žijící v domě vzdáleném asi dva kilometry. Hare Krišna totiž není vyloženě zemědělská organizace. Sdružuje různé lidi se společným duchovním cílem, přičemž každý dělá to, co mu nejlépe jde.

A jaký je přístup osazenstva farmy k výrobkům „zvenčí“? Tradiční oblečení se většinou dováží z Indie. Pokud jde o jídlo, existuje značné množství omezení. Všechno jídlo je totiž před konzumací obětováno na oltáři, přičemž některé věci prostě obětovat nelze. Je to například maso, vejce, cibule nebo česnek. Potravinu nelze koupit, ani když obsahuje jen stopy vajec. Příslušníci hnutí se snaží žít přesně podle posvátných textů, kde se pracuje hlavně s čistými surovinami, jako je obilí, cukr nebo rýže. Z těch si vše vaří. Většinou nekupují hotové věci, nechodí do restaurací. Pokud jídlo prochází ohněm, tedy nějakou tepelnou úpravou, tak se do něj podle védské kultury přenáší veškerá karma kuchaře, jeho vědomí, myšlenky. A to vše pak přijímá každý, kdo hotové jídlo jí. Naštvanost a frustrace některých lidí podle této filosofie často pramení ze stravování v různých centrech, kde není mnoho pozitivní energie a připravující osoby nemají dostatečně pozitivní myšlení.

Členové farmy mají rozmanité funkce. Každá nová osoba dělá nejdříve po určitou zkušební dobu pomocné práce. Postupně se zjistí, k čemu inklinuje, a dostane zaměstnání podle své chuti a schopností. Odděleně od chodu farmy funguje systém duchovních jmen. Duchovní jméno dává žákovi duchovní učitel. Filosofie, podle které členové hnutí žijí, pochází z Indie a předává se posloupností duchovních učitelů. V šedesátých letech minulého století přišel na západ Svámí Prabhupáda, který se snažil rozšířit vědomí Krišny po celém západním světě. Celkem měl asi čtyři tisíce žáků, několik set z nich jsou autorizovaní duchovní učitelé. Osoba, která se začne o duchovní život zajímat, žije nějakou dobu ve společnosti oddaných, nebo se s nimi pravidelně sdružuje. Když postupně zjistí, že je přitahována k nějakému duchovnímu učiteli, osloví ho. Proběhne zkušební období, kdy se učitel a žák poznávají. Po nějaké době, když obě strany souzní, dá učitel žákovi zasvěcení, čímž ho přijímá do duchovní rodiny a začíná ho vést duchovní cestou ke Krišnovi. Duchovní jméno je podle této filosofie vlastně naše původní jméno, které máme věčně. Duchovní učitel má vhled, proto dokáže naše duchovní jméno poznat. Tato jména se vždy nějakým způsobem týkají Krišny. Bradžarání je například jiné jméno Šrímatí Rádhárání, věčné společnice Krišny a jeho energie blaženosti. Má průvodkyně, Bradžarání déví dásí, je vlastně „služebnice energie blaženosti“. Její duchovní učitel se jmenuje Lokanath Svámí.

Většina členů hnutí nosí tradiční oděv a kantimálu, náhrdelník z lístků posvátné indické rostliny Tulasí. Jde o vnější znak osoby oddané Krišnovi, zároveň má ochrannou funkci. Často ji doplňuje nějaký ochranný talisman. Samozřejmostí jsou značky na dvanácti místech těla, malované jílem z jedné z posvátných indických řek. Případně je lze udělat jen symbolicky vodou. Tato možnost přichází vhod, když třeba chcete navštívit některý z úřadů státní správy.

Bradžarání se mi zmiňuje o možnosti položit několik otázek hlavnímu zemědělci farmy. Náš rozhovor o schopnosti planety nakrmit své obyvatele, scestnosti počínání moderního zemědělství a mezerách v současných vědeckých teoriích bude součástí dalšího dílu seriálu.