16:00 : Už třetí hodinu obcházíme všechny pražské obchody s maskami a žertovnými předměty. Ptáme se po bílém make-upu a umělé krvi. „Zítra je pochod zombií, máme vyprodáno,“ dozvídáme se pokaždé. Štěstí se na nás usměje v zapadlém sklepním krámku poblíž centra, kde objevíme dokonce i rudé cucavé kapsle s krví. Úlovek!

 

13:00 : Jelikož cestovat přes celou Prahu „v plné parádě“ úplně sama by bylo trochu šílené, scházím se s kamarádkou. Proměna v zombii začíná. Bílý make-up, černé stíny, roztrhané oblečení, obvazy a hlavně – všude krev. Ze strachu, aby brzy nebyla i na stěnách a na koberci, raději urychleně opouštíme byt.

 

14:00 : Nastupujeme do tramvaje. Děti začínají křičet, dospělí se (neúspěšně) pokoušejí tvářit, že nás nevidí. Vkládám si do úst první rudou kapsli. Špatný nápad mladé nezkušené zombie. Její náplň je tak odporná, že ji jen tak tak udržím v puse do další zastávky. Tam tryskem vybíhám z tramvaje a plivu kapsli do koše. Lidé se definitivně zapomínají tvářit, že nás nevidí.

 

15:00 : V parku na Kampě se otevírá registrace. Během pěti minut obdržíme papírový pásek na ruku a začínáme vyčkávat na start pochodu. Zatím se bavíme vyděšenými pohledy párů, které si přišly do parku sednout na klidné sobotní odpoledne.

 

16:00 : Dav za hodinu značně zhoustl, zombie okupují již téměř celou Kampu. Napětí stoupá. Obdivujeme některá mistrovská díla – potápěčku ohlodanou od piraní, psa s krvavým čumákem nebo zombie Miss World, která je navíc ve skutečnosti pán. Dostáváme hlad – jako ideální řešení se jeví McDonalds na Malostranském náměstí. Poté, co nás šokovaná slečna u kasy ujistí, že „McMozek“ skutečně nevedou, spokojíme se s cheeseburgerem.

 

17:00 : 3… 2… 1… Organizátor v čele zavelí a ohromné krvelačné stádo se dává do pohybu. Některé zombie vřeští a sápou se po kolemjdoucích, jiné si samy pro sebe nepříčetně mumlají: „Mozky… mozky…“, všichni kulhají, padají na zem, vrážejí do sloupů. Stačí jen několik okamžiků na to, aby nás síla davu pohltila a přiměla nás odhodit veškeré zábrany. Užíváme si každou sekundu tohoto šíleného představení. Šokované pohledy náhodných chodců nám činí nesmírné potěšení.

 

17:10 : Vystupujeme na Karlův most. Muzikanti přestávají hrát, karikaturisté zakrývají svá veledíla. Uprostřed mostu nás čeká atrakce – první oběť. (Zdánlivý) civilista, dobrovolník označený symbolem vidličky a nože, na kterého se dav může bezhlavě vrhnout a „zmrtvit“ ho. A to také s blaženou vděčností okamžitě uděláme. Někdo se válí po zemi, vzduchem létají kousky oblečení, všude cáká červená barva. Zombií je zase o jednoho víc.

 

17:30 : Po drobném incidentu, kdy nám několik policistů překazilo úmysl trochu postrašit lidi v tramvaji, přicházíme do půli cesty – před Rudolfinum. Zde se všech 931 (!!!) zombií poskládá na schody k focení. Naše okolí je přehlídka lidské fantazie a originality – naprosto mě odzbrojuje například chodící kosatka, tedy přesněji člověk sežraný kosatkou, kterému jsou vidět opravdu jen nohy.

 

18:00 : Procházíme Kaprovou ulicí na Staroměstské náměstí. Jakkoli je dav rozvášněný, všichni se drží pravidel a nepoškozují auta ani se nedotýkají civilistů. Svou přítomností tak možná uškodíme jedině hostům letních zahrádek drahých restaurací, kterým se místo přání dobré chuti dostane opovržlivého „Fuj, to není mozek!“ od chlapíka se sekerou v hlavě.

 

Cca 18:30 : Po přechodu náměstí, kličkování mezi koňmi a fotochtivými turisty, míříme do jedné z postranních ulic. Průvod končí – už? Někteří míří na afterparty do klubu Chapeau Rouge, jiní se vrací do hrobu, tzn. odebírají se k domovu. Zombie se rozptýlí mezi běžné obyvatelstvo tak dokonale, že po chvíli není po pochodu ani stopy. Tedy, nějaké stopy by tu byly – ulice, po kterých se vracíme, jsou trochu krvavější než obvykle. Například Rudolfinum má teď na schodech „červený koberec“ úplně zdarma. Bavím se při představě, jak po něm nahoru vystupují muzikanti v oblecích.

Cesta tramvají zpátky probíhá mnohem hladčeji než předtím. Pohledy lidí jsou sice pořád stejné, ale my je nevnímáme – zčásti jsme ještě unešené z pochodu, zčásti už jsme si na ně prostě zvykly. Ještě stále v převleku se stavujeme v supermarketu, odkud nás překvapivě nikdo nevyhazuje – říkáme si, že by vlastně nebylo tak nepříjemné zůstat zombie. Doma s hrůzou zjišťujeme, že umělou krev nelze z kůže smýt zas tak jednoduše, jak jsme si myslely, a názor rychle zase přehodnocujeme. Jsme mrtvé únavou, za sebou máme opravdu povedený den a před sebou filmovou noc… Jestlipak začneme nějakým zombie hororem?

 

Ne. Není to ani shromáždění emařů a metalistů, ani pocta psychopatům a masovým vrahům. Vše je nadsázka a všechna krev je OPRAVDU umělá. Může přijít každý, stačí jen trocha schopnosti odvázat se - a dobrý žaludek. Příští ročník ZombieWalku se uskuteční 5. 5. 2012!