Sedíte a čumíte do blba (ve vašem případě do Facebooku a nedlějte, že ho nemáte na záložce vedle v prohlížeči zapnutý). Měli byste něco dělat, třeba se učit, psát seminárku, vždyť jste přeci ti chytří z gymplu. Ale vy ne a ne se k tomu dokopat.

Můj kamarád mi nedávno vyprávěl zajímavou storku o studentech práv Univerzity Karlovy. I přestože by si někdo mohl naivně myslet, že budoucí právníci jsou seriózní lidi, mýlil by se stejně jako lidé, kteří považují gymnazisty za cílevědomou elitu nevěnující se celé dny ničemu jinému než učení.

Ale zpátky k té storce: Týpek povídá. ,,12 hodin jsem se učil na zkoušku a pak jsem se odpálil." ,,Týden jsem se učil a pak jsem se odpálil." Každá jeho historka obsahující slova učil jsem se, končila větou: a pak jsem se odpálil.

Poté jsem se dozvěděl, že studenti práv na UK se dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří berou prášky na psychiku a na ty, kteří končí kažnou větu o učení: ,,a pak jsem se odpálil".

Dospěl jsem k názoru, že výlet do kosmu je přeci jenom dostupný pro všechny studenty. Ostatně, jak si takové odpálení představujete? Líbí se mi pomyšlení na podobnou kosmickou raketu, jakou měl krteček.

Když o tom tak přemýšlím, jsme velice povrchní společnost. Koukáme na instituce s tzv. prestiží a přitom se všichni potřebujeme občas odpoutat od zemského povrchu a letět na měsíc. Nebo o tom alespoň sníme.