I sešli se tři muži. Neznali se, avšak ten prvý by mohl být otcem toho druhého a ten druhý otcem toho třetího. Oním synem bych mohl být já. Děd, otec a syn. Seděli ve vlaku. Taková mezigenerační trojka. Já přisednuv, uviděl jsem v dědově ruce sobotní noviny i vyndal jsem ty své a započal. „Čtete orientaci?“ „Ano! Ale nechal jsem si ji doma, šetřím si jí na neděli.“ I takto zabředli jsme do vášnivého hovoru o novinách. Přisedl si otec, navracevše se z metalového koncertu. „Pánové, proč si takovéto slátaniny kupujete, je to všechno na jedno brdo!“ „Inu, chlapče!“ řekli oba, pozastavivše se nad jeho nechápavostí. „Přeci jen ten papír, ta vůně, ten rituál. To není to, co internet. Fejetony, glosy, komentáře ty najdeš jen v tiskovině.“ „Promiňte panstvo, ale nebudu se přeci srát s nějakejma kravinama, mám rád ránní cigárko, kávu, nic víc!“ Inu oni, zasmávše se. „O tom žádná, jen ty noviny přeci, ty tam chybí!“ Všichni se usmáli a pokračovali v dialogu.

„A odkud vy vlastně jste?“ „Z Kralup nad Vltavou.“ „Opravdu, já jsem z Řeže!“ „Ach znám, stále tam máte ten jaderný reaktor?“ „Máme, proč bychom ho rušili?“ „To víte, doba se mění.“ „Já to znal jako švestkový sad.“ řekl náhle děd. „Máte tam stále tu kapličku, co vystavěli ti dva z koncentračního tábora?“ Zamyslel jsem se. „Opravdu? O tom nevím.“ „Nevíte? Vidíte, já jsem si to přečetl. Stojí to tam!“ „Vidíte, já to nečetl a to tam žiji již 18 let.“

I náhle otec, mlče celou dobu, zahlaholil. „Povím vám takový vtip. Nevím, jestli vám bude připadat vtipný, ale i tak.“ „Posloucháme! Jsme opilí a je to přeci jen půlnoční vlak!“ „Já jsem nádražák, možná mi to nebudete věřit, když jedu takto z metalového koncertu, ale jsem. A dneska ráno, dávám si cigárko u okna, začátek směny. A z ničeho nic telefon. Přijdu k němu a hulákám: „Co chcete ve čtvrt na sedm ráno!“ „Heleď chlape, nevim, ale u Stromovky se ti asi válí mrtvola.“ Tak si říkám, dobře, jedu se tam podívat. Vzbudim svýho kolegu, stopnem dopravu a jedeme se tam kouknout. A opravdu, přijedeme ke Stromovce, nevim, jestli vy dva jste nějaký úchylové, ale myslím, že to nemusím popisovat, prostě nehezká věc. Že já už jich viděl, ani nevim kolik. Takže víte co, takhle ráno death a večer…“ ukázal si na tričko „… death! Chech…“ Oba jsme se zasmáli, jak děd, tak syn. Otec byl spokojen. „Myslel jsem, že vás to pobaví.“ Byl to přeci jen půlnoční vlak.

„Víte, jedu zrovna z festivalu různých miniaturních nakladatelství. Bylo tam kde co. To je jedno. Mám tu svou knihu, berte. Cena je nepodstatná. Hlavně, že si ji přečtete,“ rozloučil jsem se a vystoupil. Když jsem pak šel chladnou nocí domů, přemýšlel jsem o tom umrlci, o tom proč nečte ten muž noviny a jestli o něčem budou přemýšlet i ti náhodní spolucestující. Zítra si sednu a budou zas všichni mlčet. Zvláštní dnes, takové vytržení ze společné samoty.