Tuhle jsem sbíral na zahradě popadané šišky, aby se nezatoulaly do sekačky a hloupě nečučely z trávníku. Vždy mě při tom sbírání trápí v pravdě nerudovská otázka – kam s nimi? Do kontejneru je házím nerad, přeci jen na skládce nemají co dělat. Rozhazovat je po lese přijde mi nedůstojné a hloupé, cítil bych se, jako kdybych po lese rozhazoval smetí. Biologický kontejner by stál za úvahu a vyřešil by i ty trochy trávy a plevele, které tam házíme, když jsou právě všechny tři kompostéry po jarní zelené smršti beznadějně plné. Jenže pořizovat kontejner kvůli té troše? Navíc by překážel a muselo by se pro něj zřizovat nové místo… A pálit kyblík šišek? Víc škody než užitku!

Po těch všech úvahách mezi stíny stromů přišel mi na mysl David Rath. Dávno tomu již, co jsem o něm četl Poslední slovo „O nešťastném Davidovi“ od Vaculíka, a ta kauza stále běží! Vím, že jsem nad tím dumal po celý průběh onoho procesu. Jak se člověk dostane do momentu, kdy nosí krabice se sedmičkou? Co za rozhodnutí vedla k tomuto okamžiku? Jako kdyby ten člověk zradil sám sebe. Ani chvíli nepochybuji o tom, že David Rath byl během svého života v mnohém dobrým člověkem, možná také surovcem, arogantním, bezohledným a protivným mužem, ale to se nevylučuje. Napadá mě, jakým byl dítětem? Jaké měl sny? Z čeho měl radost? Lékařem je myslím dobrým… a pak přijde jiná role, jiná postavení, chuť a pachuť moci. Kdo ví, co se zvrtlo, co zlomilo jeho morálku, ony nuance, onen běh drobností, dnes už jen těžko lze dohledat. Zbyl tu jen trestní to případ, nechutný ve své teatrálnosti a mediální masáži. A jako by se dobré už nedalo vypátrat.

Hloubám si tak ve stínu borovic s vyprázdněným kyblíkem a vím, že pokud půjdete kolem naší zahrady za pár měsíců, našli byste v kontejneru opět tu samou hromádku šišek. V tom součtu všech pro a proti, výhod a nevýhod, lenosti i racionalizace, zisků a ztrát, jsem zkrátka podtrhl s tímto výsledkem. S Davidem je to to samé, dostal do ruky kyblík a pozici, možnost sbírat šišky, která volala – sbírej! A to ho zlomilo. Avšak je tu jedna věc, kterou se já a David Rath od sebe lišíme. Až mě povedou v železech z našeho domku, přiznám s hanbou, studem a nalomeným hlasem, ano, v tom kyblíku jsem měl šišky! Ale on, jako kdyby za ta léta lež do hloubi člověka zapustila své kořeny, až se stala pravdou, bude tvrdit – v tom kyblíku byl odpad od včerejška! Šišky mi byly podstrčeny! Stetoskop mu neposedně poskakuje na hrudi, dvě sepsané knihy tartasí, projevem bouří. Pokora snad nikdy zde nebyla. Všechny drobnosti a nuance se smazávají a vše splývá v jeden jediný obraz Davida Ratha. Obraz hořkosti.