Na povídky zrovna moc nejsem. To spíše úvahy a eseje mi jdou. Nejtěžší je prý začít. Tak pro začátek píšu své myšlenky. Probíhají mi hlavou. Tisíce neuronů a axonů se v mozku neustále přetváří a formuje. Člověku se to může zdát až neuvěřitelné. Spíše šílené. Uvažuji, o čem bych mohla napsat. Chvíli jsem se probírala svými vzpomínkami, ale nic se mi nezdálo úplné a hlavně vhodné na toto téma „Myšlenka se rodí v ústech“. Nu, řekněte, co byste napsali vy?

Zamilovanou povídku psát nechci. To se mi zdá příliš „klišé“. Vzpomínám na Čapka. Od něj jsem četla spousty povídek, ten se v povídkách vyznal. Nebo Eduard Bass. Kde brali oni svojí inspiraci? Mám napsat o něčem, co se mi stalo? Ne, to by se příliš podobalo vyprávění. Potřebuji tam dostat nějakou zápletku, že. Ani to téma mě nijak neinspiruje. Mé myšlenky se v ústech rodí jen zřídkakdy. Vlastně nikdy, z biologického hlediska se myšlenky mohou vytvářet pouze v mozku. Mně se jich tam tvoří biliony. A v noci se má fantazie roztočí na plné obrátky a nedá mi spát. Ve snech se pak ztrácí mé vědomí, pluje a přesouvá se z jednoho obrazu do dalšího.

Teď mě něco napadlo! Honem, papír, tužku a zaznamenat to! Vzpomínám si, že když po večerech vedu diskuze s maminkou, mluvenou řečí si své myšlenky v hlavě třídím. To by se metaforicky dalo přeložit na to, že se „myšlenka rodí v ústech“ nebo ne? Na druhou stranu by tam nebyl žádný děj, pouze tok myšlenek, a to nestačí.

Další co mě napadá je nějaká naučná pohádka. Že by se mé dvě postavy z povídky setkaly a jeden by druhému vyprávěl nějaký příběh, který by však měl hlubší tematiku. Vyvstává však otázka-jakou hlubší tématiku by ten příběh měl? Mám psát bajku? Nebo něco na téma „každý svého štěstí strůjcem“?  To nejde, odchýlila jsem se příliš od zadání.

Nic mě nenapadá. Nechce se mi psát o kotěti, které jsem potkala jednou cestou domů. Bylo celé černé a já měla těžkou nákupní tašku, ale příroda na mě mateřsky zapůsobila, takže jsem všechno odložila a kotěti utrhla kus kuřecího masa, které jsem nesla domů na večeři. Koťátko pak ťapalo spokojeně za mnou, stavělo se na zadní tlapky a škemralo o další dobrotu. Nakonec jsem s ním bezpečně došla až na druhou stranu ulice, kde se mi to nezdálo nebezpečné pro takovéhle zvířátko a tam jsem ho nechala, aby zaběhlo do jedné krásné zahrádky chytat motýlky.

No, tak to by taky nešlo. To nemůže být povídka, když to shrnu do pár vět a dál už nic.

Je skoro půlnoc a chce se mi spát-ale dřív musím u pumpy si kafe dát-je půlnoc a chce se mi spát, ale dřív musím u pumpy si kafe dát-

Tahle písnička se mi líbí. Je od Nohavici mám ten pocit. Končím. Dnes mě nic nenapadá. Je 23:58, jdu spát.