Každý člověk má přirozenou potřebu někam patřit. Věčně hledáme, kam patříme a přirozeně chceme někam patřit. Ve společnosti utváříme skupiny, malé skupinky, ale i velké říše. V minulém století světem otřásaly totalitní režimy, které, přes všechna negativa, určovaly místo jedince ve společnosti. Byť totalitní stát odebral jedinci velkou část jeho svobod, přidělil každému jeho sociální „post“. V době hitlerova Německa byl skoro každý Němec pyšný na to, že tvoří součást mocného státu. Naproti tomu dnešní demokratický režim nedává člověku přesně určené místo mezi ostatními. Pro někoho to může být skličující, když musí „najít sám sebe“ a hledat nějakou skupinu, do které by patřil. Demokracie však dává lidem volnost a svobodu utvořit si menší sociální skupiny. Takovou skupinou mohou být studenti jedné vysoké školy, kteří drží při sobě, reprezentují svou univerzitu, hájí její místo mezi ostatními.

Mladý člověk má často problémy s pocitem sounáležitosti. Zejména v období puberty není snadné se definovat vůči ostatním. Kam patřím? Kdo jsem? Dnešní doba se vyznačuje stále se měnícími trendy, ať už mluvíme o stylu oblékání nebo typu populární hudby či životním stylu. Snažíme se odlišit od ostatních, ale zároveň zapadnout mezi „své“. Dvacátéprvní století mladým nabízí tolik různých možností, výstředností a obměn, že se v takovém kvantu věcí prostě ztrácíme. Vezměme si například celebritu světového rázu – Madonnu. Svůj vzhled mění jako chameleon, s každým novým CD mění svůj styl oblékání a vizáže, stále se snaží „určovat trendy“ a přicházet s něčím novým. Osobnost Madonny si ve své knize Estetické myšlení vzal jako příklad i spisovatel W. Welsch. V dnešní době bychom zpěvačku měli zařadit mezi „dámy v letech“-vždyť této Američance je už přes padesát let. Jak může být mladý člověk ještě více výstřední, když má před sebou někoho takového, který ve svém zralém věku předvádí takové kreace? Kam v takové společnosti mladý člověk patří? Mnohým takovým lidem pomohl vznik sociální sítě Facebook. Mladí lidé se mohou přidat např. k fanouškům hudební skupiny, k milovníkům koček nebo k vášnivým čtenářům určitého spisovatele.

Ruku v ruce s pocitem sounáležitosti jde i jeho protiklad, pocit odcizení. Ten se u dnešních lidí často prohlubuje už jen tím, když jedou v dopravním prostředku. Jako cestující jedné tramvaje tvoříme jeden celek. Nikdo se s nikým však nebaví, každý je uzavřený do svého malého světa a nenechá tam nikoho cizího vstoupit. Cestující při jízdě tramvaje dokonce i telefonují, čímž dávají ostatním najevo, že se o ně nezajímají, že mají „své záležitosti“ a klidně dál hovoří do telefonu. Navíc se skoro nikdo z cestujících neusmívá. Všichni působí jakoby zachmuřeně. Tohoto jevu si všiml už český spisovatel Karel Čapek. Od dob, kdy on jezdil dopravními prostředky ale uplynulo pár desítek let a spisovatel by se možná divil, jak moc jsme se sami sobě za tu dobu odcizili.

Lidské individuum má přirozenou touhu někam patřit a být součástí určitého celku. Ať patříme do rodiny, školy, mezi sportovce, každá taková skupinka naplňuje naše nitro pocitem sounáležitosti.