Pata (Bradley Cooper) právě po osmi měsících pustili z blázince domů, k rodičům. Zdá se, že je celý život v háji, ale nevypadá to, že by si to připouštěl: Pat totiž věří na šťastné konce. Dá se dohromady, ovládne svoji nemoc a získá zpátky svoji ženu, protože jejich láska je přece věčná a jejich život je dokonalý. Teda aspoň byl, než ji našel ve sprše s profesorem dějepisu, že ano. A než se v něm v důsledku toho probudila duševní choroba.

Za vším hledej ženu

Pak potkává Tiffany (Jennifer Lawrence), která je podle všeho ještě větší blázen než on sám. Tiffany na šťastné konce nijak zvlášť nevěří. Ovšem je nejspíš jedinou osobou, která je schopná (a ochotná) předat dopis Patově ženě, za což chce protislužbu: Pat se s ní musí zúčastnit taneční soutěže. A tak se oba zaplétají do složitých vztahů, snaží se ovládnout svoje nepředvídatelné emoce a neskončit definitivně na psychiatrii.

Šťastně až do smrti?

Podle českého názvu by se dalo čekat, že půjde o přeslazenou americkou romantiku, u které nezůstane jedno oko suché. Silver Linings Playbook, jak se film jmenuje v originále (ano, český překlad je v tomto ohledu velmi kreativní), je ovšem spíš filmem o vztazích všeho druhu, ale také o očekáváních, které máme vzhledem k sobě, k druhým, k světu. Patův otec žije v pověrčivé představě, že jeho syn zachrání svou přítomností tým, na který sází. Patovi nikdo nedokáže vymluvit, že jeho život neskončí happy endem s (bývalou) ženou. Ale, přiznejme si to - kdo z nás se nikdy neupnul k představě dokonalého života „někdy v budoucnu“, až se všechny překážky překonají? Takže když sledujeme Pata, jak se neochvějně pachtí za svým „a žili šťastně až do smrti“, máme střídavě chuť křičet na něj, že takhle to sakra nefunguje, a střídavě doufat, že nám dokáže opak…

Žádné kapesníčky

Silver Linings Playbook se může pochlubit velmi dobrými hereckými výkony. Nejspíš jste zaregistrovali, že Jennifer Lawrence za roli Tiffany dostala Oscara (nebo možná jste spíš zaregistrovali bouřlivý mediální ohlas na její pád po cestě na jeviště a její bezprostřední projevy, které vytváří image „obyčejné holky“). Kromě ní ovšem ve filmu září i Bradley Cooper či Robert De Niro a Jacki Weaver v roli Patových rodičů (všichni tři byli nominováni na Oscara). Zahrát „normální“ lidi, kteří nejsou idealizovaní nebo umělí, je nejspíš v určitém smyslu nejtěžší, protože se z nich velmi lehce můžou stát karikatury - a v téhle „rodince“ byste klidně mohli poznat svoje výstřední sousedy.

Takže, pokud si, dámy, potřebujete zajít na přeslazenou romantiku, u které si pořádně pobrečíte, pak vám doporučuji zvolit jiný film. (Hostitel, který jde teď do kin, bude nejspíš zaručený slaďák, o kvalitě bych radši nespekulovala.) Na rozdíl od jiných filmů, které byly zařazeny do kategorie „romantické“, jde o opravdový a velmi dobře vystihnutý příběh lidí, kteří se snaží vyrovnat se střetem s realitou (a moc se jim to nedaří). Jako u většiny filmů tohoto ražení je vám hned od začátku jasné, jak to celé dopadne (ano, v tomto se drží pověsti svého žánru), a - bohužel, nebo snad bohudík? - se ani nevyhne tomu zpropadenému happy endu, který v průběhu lehce zesměšnil. Život má prostě rád paradoxy. A pokud mohu soudit z hodnocení recenzentů, pak diváci také.