Kluci z No Distance Paradise s rozhovorem po svém koncertu ihned ochotně souhlasili, přestože to většina kapel odmítá. To, že jsou sympaťáci, dokázali posléze, když náš rozhovor asi v polovině přerušil jejich fanoušek s tím, že se na kapelu přijeli podívat němečtí fanoušci, kteří si je před festivalem naposlouchali a kteří mají zájem o jejich merch. „Ty jo, tak to je fakt pecka. Já se omlouvám, organizátoři nám řekli, že merch se tady moc prodávat nebude, tak jsme to neřešili. Co bychom jim tak dali? Podepsanej song list. Nebo je můžeme pozvat na drink a pak jim CD poslat do Německa,“ hned reagoval Máca.

Pocházíte z Olomouce. Berete fakt, že se nejedná o velké město, jako handicap? Jak vypadaly vaše začátky?

Máca: Vůbec ne. S klukama jsme se potkali na gymplu v Olomouci a začínali jsme jako gymplácká kapela. Myslím si, že ta Olomouc nebyla handicapem. Naopak kapely z menších měst musejí o to víc makat, aby se do té metropole, do Prahy dostaly.

Martin: Měli jsme dost fanoušků už od začátku. Takovejch těch věrnejch, skalních, doma v Olomouci. Ti nás drželi. Pak jsme museli víc makat, abychom se vyrovnali pražským kapelám. Ty to mají jednodušší, protože nemusejí nikam vyjíždět, jsou přímo tam, kde koncerty a nabídky jsou a kde se kultura přímo vaří. My jsme si za tím museli zajíždět, trochu se prokousat.

Dokázali byste vypíchnout konkrétní moment, kdy nastal zlom a z Olomouce jste se dostali dál do republiky a i na velké české festivaly?

Martin: Naprosto přesně. To je taková osa, kterou jsme si s klukama vytyčili během těch sedmi let, od začátku od bodu nula až doteď. Zpětně, když se na to teď podívám, to je hezky vidět. Na začátku jsme byli studentská kapela na gymplu. Hráli jsme na plesech, koncerty o ničem, ze srandy. Dělali jsme covery a tak. Pak jsme si začali tvořit vlastní repertoár, seznámili se s tehdy slavnýma Dorian Gray´s Prostitutes. Ti nás dostali trochu dál a seznámili nás s NiceLand. NiceLand byla hodně nahajpovaná kapela. Od  NiceLand jsme se dostali k Sunshine, se kterými jsme jeli celé jejich turné. A nakonec to byly všechny loňské festivaly.

Máca: Já bych ještě dodal, že pro každou kapelu je důležité, když poprvé přijde do studia a nahrává. První nahrávky jsou takové odrazové můstky, které kapelu posouvají dál. U nás to bylo stejné. V roce 2011 jsme nahráli Reflection, naše první EP, které pak převzala nějaká nezávislá rádia, Radio 1, Radio Express. Začalo se o nás trochu psát a to nám pomohlo. Kdybych měl malé kapele říct, co má udělat, tak sehnat peníze na studio. Nekupovat si drahou kytaru, ale jít do studia a nahrávat.

Martin: Nebo si koupit zvukovku a nahrát si to sám.

Máca: Ale to je trochu něco jiného.

Martin: Jako na začátek.

Máca: Jak má být dlouhý ten rozhovor? Sedm stránek, hodinku? (směje se)

Proč zpíváte anglicky? Máte zahraniční ambice?

Martin: Zeptáme se zpěváka.

Máca: My jsme vycházeli z angloamerické scény. Nebyl to žádný kalkul, přirozeně to tak šlo. Všichni jsme poslouchali stejnou hudbu a hudba, kterou jsme chtěli dělat, se k češtině ani nehodila.

Martin: Šlo to úplně automaticky. Já jsem ani jinak neuvažoval. Tehdy jsem neměl žádný český vzor. Nebylo nic, co by se mi na domácí scéně líbilo. Takže jsem se prostě upnul na zahraniční scénu a myslím, že jsme to tak měli všichni.

Jaké kapely se vám líbily?

Martin: Kytarovky. Strokes, Arctic Monkeys, White Stripes, Franz Ferdinand.

Máca: I Wombaty jsme třeba poslouchali (The Wombats také vystoupili na Fingers Up, kde se uskutečnil tento rozhovor pozn. red.). Hlavně jejich první album.

Byli jste na nich včera?

Máca: Byli jsme. My už jsme na nich byli v Polsku, to byla strašná mela. 50 000 lidí, to bylo šílený.

Zde to pro ně bylo takové komornější.

Martin: No. Z Londýna na venkov (smích). Oni jsou ale pařmeni. Kalili do rána a zase tady něco zapomněli. Když jeli sem, tak zapomněli gear za 20 litrů, takže se kupovalo něco novýho, nevím co, nějakej zesík. Dneska odjížděli a ještě jim stage manager říkal: „Check it, guys. Check it.“ No a ty vole, odjeli a teď jsou na Szigetu v Maďarsku a nemaj krabičky (smích). Tam to bude blbý, tam bude ještě horší dostupnost než u nás.

Na vaši desku Challenge Gravity jste přizvali producenta Dušana Neuwertha, držitele Zlatých andělů, který spolupracoval například s Kryštof nebo Charlie Straight. Jak velký efekt zanechal na výsledné podobě desky?

Máca: No, obrovskej. V týhle republice je jenom pár producentů, dva tři, kteří stojí za to.

Martin: Na prstech jedné ruky by se to dalo spočítat.

Máca: Dušan je člověk na světové úrovni. Dneska znamená zvuk strašně moc. V době MP3 a zmenšených a komprimovaných věcí je zvuk nesmírně důležitý. A Dušan je dobrej producent, kterýmu jsme se líbili. On by to jinak dělat nemusel, má opravdu hodně nabídek. Ale když mu to stojí za to, aby do toho investoval svůj čas a peníze… Bylo to úžasný, úžasná zkušenost.

Martin: Na té první desce měl opravdu velký vliv. Dostal se k ní teda až v polovině práce, takže to nemohl produkovat úplně od začátku, ale i tak zanechal svůj rukopis. Rozhodně s ním spolupracujeme dál. Singl Ghost jsme dělali kompletně u něj a tam je jeho rukopis hodně čitelnej.

Máca: Nová deska bude také určitě v jeho režii.

Martin: Mohli bychom jít k někomu jinýmu, ale my na něj počkáme. Chceme to dělat s ním. Teď dělá Tata Bojs, má toho hodně. My jsme to chtěli udělat už dřív, ale časově to nebylo možný.

Teď otázka přímo na Mácu: Jaká jsou nejčastější témata vašich textů a kde bereš inspiraci?

Máca: Píšu nejčastěji o tom, co se mi v životě odehrálo. O náladách, o pocitech. O silnejch věcech, který mě v životě ovlivnily. O smrti. Jestli všechno dobře dopadne, tak ze mě bude za rok a půl lékař. A jak se pohybuju v tom nemocničním prostředí… Občas napíšu něco lehčího, ale spíš to jsou vážný věci. A musím říct, že na inspiraci mám zatím štěstí. Nápady se dostavují, ani nevím jak. Nemusím pro inspiraci chodit daleko.

Píšeš rovnou v angličtině?

Máca: Vždycky. Když už to člověk dělá nějakou chvilku, už mu to i v angličtině přemýšlí. A dost to na tom i foneticky závisí. Ovlivňuje to i melodii, je to důležité.

Váš nejnovější song Ghost slaví úspěch. Proč jste se rozhodli pro zpracování videoklipu, ve kterém jsou zachyceny všechny čtyři roční období a který jste natáčeli celý rok?

Máca: Chtěli jsme pořádný klip. Měli jsme štěstí na režiséra, který do toho šel na plno a řekl: „Pojďme, kluci, projet všechny zajímavý lokace v Česku, pojďme tomu dát čas, neuspěcháme to a ono to pak bude vidět.“ A výsledná vizuální stránka nemá obdoby, si myslím.

Martin: A taky ty lokality. Všechno Česká republika, přitom jsou některé záběry úplně super.

Máte nějakou „marketingovou“ strategii, jak se dostat do povědomí lidí, nebo prostě děláte hudbu tak, jak nejlíp umíte?

Máca: To je, myslím, ten nejlepší marketingový tah, který můžeš udělat – dělat hudbu tak, jak nejlíp umíš. Snažíme se. Máme skvělou manažerku. Ženem to přes sociální sítě, jako všichni, že. Ale dobrá hudba, dobrý video, dobrý koncerty – to je ta nejlepší propagace, kterou můžeš udělat.

Snažíte se i trochu odlišit? Třeba právě videoklipem Ghost nebo podobou obalu vašeho CD, který je dřevěný?

Martin: Dneska se odlišit, ty jo.

Máca: Musíš dělat originální muziku tak, aby se líbila. Záměrně se odlišovat, tomu nevěřím.

Co je podle vás základním měřítkem úspěchu?

Martin: To je úplně jednoduchý. Plnej klub, davy lidí na koncertech. To je největší úspěch, kterej kapela může mít. CD moc nejdou, fanoušci a fetišisti chtějí vinyly, ale tak to je pár.

Máte vinyly?

Martin: Zatím ne, ale chceme. Já i Máca jsme fanoušci vinylů. Ale zpátky k té otázce. Lidé dneska moc nechodí na koncerty. Vidíš to tady. Ten areál by rozhodně snesl víc, kapely by si taky zasloužily víc. V dnešní době je tím měřítkem návštěvnost koncertů a jakýmsi ukazatelem může být i počet views na Youtube.

Máca: Tomu nevěřím. Spíš bych věřil těm lidem, co fyzicky dojdou.

Už jste nastínili, jaké máte hudební vzory. Kdybyste měli vybrat kapelu, která je žánrově hodně podobná, ale nechtěli byste znít jako ona, která by to byla?

Máca: Nemůžeš říct interprety, kteří se ti nejvíc líbí, protože pak o tobě řeknou, že je kopíruješ.

Zašli jste tady na Fingers Up na nějaké kapely?

Máca: Dneska jdu na Kensington (rozhovor s Kensington najdeš zde, pozn. red.)

Martin: Včera byli nejlepší Claire a Wombats.

Vždycky mě zajímalo, jestli zbytek kapely nežárlí na frontmana. Jak to máte?

Martin: Jo, vždycky když za ním přijdou nějaký holky. Jinak ne. Na muziku nežárlíme. Ale ty holky. To si vždycky říkám: „A já jsem vzduch jako? To jsem jako nehrál dobře?“ Ale myslím, že jsme takové tři silné osobnosti. Možná to díky tomu i tak dobře funguje. Chci, aby byl Máca frontman, protože vím, že to umí, že to zvládá. Já mu dám ten prostor a on ho pak dá zase mně jako kytaristovi. A cítíme se tak dobře.

Jaký je vás největší úspěch?

Martin: Mně se líbil koncert loni na Colours a ten dnešní jsem si užil taky tak.

Máca: Já bych řekl, že největší úspěch je, že jsme zatím pořád spolu.

Martin: A Dušan byl taky úspěch a Sunshine byli taky úspěch.

Máca: A jestli vyjde druhá deska.

A to je další otázka. Kdy bude další deska?

Máca: Musí to být po novém roce.

Martin: Musí to být do příštího léta, abychom s tou deskou mohli to léto jet.

Ptal jsem se na největší dosavadní úspěch. Máte naopak i metu, které byste chtěli dosáhnout?

Máca: Odjet solidní šňůru, kde budou lidi.

Martin: Jo, to je první meta. Druhá by byla to samý, ale v zahraničním kontextu. Hrozně rád bych objel okolní sousední země.

Takže máte zahraniční ambice.

Martin: No jasně. S tou angličtinou se to nabízí. Myslím, že tam bychom možná i měli větší úspěch než tady. Sám jsi fanoušek hudby, tak víš, jak se trochu pokřiveně kouká na českou scénu.