Hned jak člověk v Řecku ráno otevře oči, pozná, že bude přes den opravdu horko. Tohle byl jeden z těch dnů. Již v osm ráno jsme byli splavení potem. Takticky jsme promýšleli, kam si stoupnout, abychom měli co nejvyšší šanci, že nám někdo zastaví. Přesto se nám nedařilo. Snažila se nám pomoct spousta lidí, nikdo však nejel směrem k Athénám (ne, doteď tomu nerozumíme). Hodiny ubíhaly a my byli zoufalejší a zoufalejší. Kolem jedné odpoledne jsme se sesunuli pod strom u jednoho z postranních domků. Za pár okamžiků už nám podával milý pán velkou ledově vychlazenou lahev s vodou. Málem jsme to už vzdali, ale díky této milé zkušenosti jsme napotřetí změnili místo a zkoušeli stopovat ještě chvíli. Postarší paní se nad námi slitovala, zastavila a vzala nás autem k dálniční mýtné bráně. Ona nicméně neměla v plánu jet dál po dálnici, jako jsme potřebovali my, a nechtěla zbytečně platit jen proto, aby mohla jet zase zpátky. Naštěstí přišla s velmi elegantním řešením. Zastavila těsně před bránou, kde nás vyhodila. Rovněž vystoupila z auta, posunula plastová svodidla, nasedla zpátky a vyhnula se mýtu tím, že mezi svodidly suverénně projela a otočila se.

Byli jsme tedy ve stejné situaci jako před hodinou, ale teď už nebylo cesty zpět. Po zhruba další hodině stopování se k nám zčistajasna přihnal starý bavorák. Bez jediného slova nám postarší pán ve slunečních brýlích a kožené bundě pokynul, abychom si nastoupili. Silnice mezi Patras a Athénami je považovaná za tu nejhorší v Řecku. Celá se opravuje a v některých místech je dokonce zúžena na pouze jeden silniční pruh. Povolená rychlost je 60 km/h. Náš pan řidič dokázal dosáhnout rychlosti až 160 km/h. Cestou jsme míjeli a rozpoznávali všechna ta auta, co nám nezastavila a v duchu jsme se upřímně smáli. Za rekordní dvě hodiny jsme byli v Athénách jako na koni.

Díky úžasnému vynálezu jménem Airbnb - platformě, na které lidé pronajímají své pokoje, byty i domy - jsme si našli ubytování během dvaceti minut. Naneštěstí v Athénách jezdí městská hromadná doprava v náhodných intervalech od pěti do padesáti minut. Proto jsme se dostali na pokoj až v pozdních večerních hodinách. Přesto jsme strávili v Athénách krásné tři odpočinkové dny, kdy jsme s sebou konečně nemuseli vláčet těžké krosny. Vždy jsme se jen smutně pousmáli nad smskami, které nám pravidelně přicházely od našich mám. Varovaly nás v nich před rozzuřenými Řeky, demonstrujícími přímo v hlavním městě. My jsme však neviděli jediného rozzuřeného, demonstrujícího Řeka ani jediného uprchlíka. Všichni jen s úsměvem posedávali v kavárnách a popíjeli ledovou kávu. Naopak jsme se nemohli vynadívat na krásné široké bulváry, stejně tak jako na uzounké kopcovité uličky, ze kterých byl výhled na celé město. Dříve nebo později jsme ale museli pokračovat v naší cestě. V Athénách vede dálnice přímo středem města, aspoň jsme nemuseli za dalším dobrodružstvím jít daleko.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 1. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”