Právě jsem zhlédla film Hodiny, vytvořený na základě života a díla Virginie Woolfové. Výkon Meryl Streep mě uhranul, obdivuji, jaká dokáže být herečka. Mám na mysli dobrá herečka. Nicole Kidman je ve filmu opravdu k nepoznání. Myšlenky Virginie, její výstup na nádraží, když křičí na svého Leonarda, že jí Richmond zabíjí...Její depresivní stavy, alespoň ve filmu, působí se smrtelným klidem. Scéna s malým zemřelým ptáčkem navozuje pocity nicoty, vnitřní nemožnost naplnit svou duši. Její myšlenky jsou znetvořené silou nemoci, která jí ovládá. Na počátku dvacátého století nejspíš nebyly dostačující metody a léky na vyléčení psychických nemocí. Její sentence, výroky jsou poškrábané depresí, která člověka pomalu sžírá. A pokud se tato nemoc neléčí, celkově ochromí mozek postiženého, takže přestane jíst, nevykazuje žádnou aktivitu, pláče, spí, vymezuje se společnosti, nekomunikuje. A nejhorší je, a je tak tomu i v případě Virginie, když se depresivní stavy vracejí. Lidské myšlenky jsou přetvořeny na ty "šílené" a člověk přitom stále věří tomu,o čem přemýšlí. I když to v tu chvíli okolí vidí jinak, připomeňme si scénu se sestrou Virginie, která s dětmi odjíždí, postižený jedinec hledá pomocnou ruku, kterou nenachází, protože pro okolní svět je ta ruka neviditelná, vymyšlená. Zajímavá je i paralela s Richardem, básníkem, pomalu umírajícím v jeho malém bytě, s Virginií, pomalu umírající na venkově. Nedivím se, že se nakonec utopila. Ve stavu mysli, kterou již celou ovládají myšlenky pohmožděné depresí se prakticky nedá žít. Nemoc člověku zatemní mysl, přivalí na ni stín a zničí ji. Nejhorší je to pro osoby, které takovou osobu milují, je jejich životním partnerem. Tito lidé, kteří jsou zdraví, vidí a často i nechápou zanikající postavu. Snaží se jí všemožně pomoci, vydržet s ní, tak jako Meryl Streep ve filmu hlídá básníka, tak jako manžel hlídá svou Virginii. Ti se ocitají v prostředí, kdy jejich láska, přítel, partner má zatemněnou mysl a vnitřně trpí. Tací lidé trpí nejvíce.