Musím vám něco sdělit. Dopisy jsou krásná věc. Pište dopisy, papír totiž můžete uschovat, e-maily a sms zprávy jsou jen data, neviditelná, nehmatatelná a když je smažete, nedají se vrátit zpět. Dvě hodiny jsem teď seděla u malého šuplíčku u mamky v ložnici a četla dopisy. Ten text byl živý, odvíjel se přede mnou… Objevila jsem všechny dopisy, vzkazy a psaníčka co si moje máma psala s tátou, když byli studenti. Našla jsem pozvánku na mámin maturitní ples. Studovala na gymnáziu ve Štěpánské. Byly tam založené fotky, černobílé a potrhané. Ale byly krásné. Přečetla jsem celý štos dopisů, pečlivě složených v jednotlivých obálkách. Jeden pomuchlaný lístek zněl: Vezměte s sebou květinu: „Všem vysokoškolákům, před půl stoletím při říjnových demonstracích k oslavě vzniku republiky byl smrtelně zraněn medik Jan Opletal. Pohřební průvod, který vyšel od Hlavova ústavu na Albertově v čele s profesorem soudního lékařství Hájkem, se stal symbolem odporu vysokých škol proti bezpráví a státnímu násilí od doby válečných zločinů až k realitě dnešního dne. Vědomí demokracie a občanskou odvahu vysokoškolských studentů si připomeneme v pátek 17. listopadu v 16:00 na Albertově.“. Z druhé strany lístu bylo dopsáno: „Nemáme školu, ale od 13h je shromáždění. Mezi 10:45-11:20 jsem se Tě nedočkala, doufám, že jsi v pořádku. Teď jdu na oběd do výdejny, přijdu, jak nejdříve to bude možné.“ Jiným písmem je dole odpověď: „Moje milá, moc mi to promiň, ale u nás je v Dejvicích celá škola na ruby, stávkují studenti.“ Několikrát mi rodiče vyprávěli, kde byli a co dělali, když byly demonstrace na Národní třídě roku 1989. Ale nikdy jsem nebyla té vzpomínce blíž, až teď, když v rukou držím usmolený papírek, pozvánku na klidnou demonstraci proti komunistům. Přečtu vám ještě jeden. Je z roku 1986 „Moje drahá, moc se mi po Tobě stýská. Víš, jaké to je, když si člověk toho druhého představuje všude, kde právě je, ... Mám tě plnou hlavu. Přes den to jde, to dělám na chatě, ale večer myslím jenom na Tebe. Přišla mi pozvánka na chmel. Jedeme 17.8. ráno v osm hodin. Je to škoda, veliká škoda, že se mineme. Moje adresa na chmel: JZD Hřivice (asi ubytovna), Hřivice, okres Louny. Je to asi deset kilometrů od Loun. Snad to bude dobrý. I když s tebou by to bylo kdekoliv dobré. Dneska jsem si obstaral všechny věci, všechno jesm vyřídil. Už budu muset jít spát, zítra brzo vstávám, pojedu na chatu. Takže to posílám spoustu polibků a zítra ahoj.“ Těch dopisů je tu spousta. A je to nepředstavitelně krásné, držet ten papír v rukou, číst ho, vidět rukopis člověka, který ho psal. To s dnešní elektronikou nejde. Tam všichni mačkají stejná písmenka. Nedovedu si tu dobu představit, ale je to kouzelné číst tyhle zamilované řádky z života dvou mladých lidí, kteří se rozvedli osm let později, takže já, jejich dcera, si je nepamatuju spolu, to jsem nikdy nezažila. Aspoň teď, zpětně, po více než dvaceti letech ty dopisy někdo vyndal z jejich obálek a znovu si ty řídky přečetl. Říkám vám, pište dopisy. Až je jednou objeví vaše děti v šuplíku a připomenou si ten čistý cit, tedy lásku, která se v dnešní době staví do ústraní. E-maily smažete rychle. Nad psaníčky budete aspoň chvíli váhat, zda-li je uschováte či ne.