Posedlá představou jsem. Do nekonečna ji omílám v hlavě. Neustále se mi zjevuje myšlenka žhavá. Nenapsala jsem už někdy tohle? Ještě se mi to nestalo, ale jednou takhle stojím na zastávce, dívám se před sebe, v myšlenkách někde pryč a najednou mi v hlavě vyvstanou ty verše. Je to zvláštní, když si své básně pamatujete. Maják hoří. A sirény volají. Už si vzpomínám, podívám se na ten text. V té správné náladě mě ta slova nesou myšlenkami do hlubin fantazie. Stejně jsem ale posedlá. Ať od toho utíkám rozumově, vědomě, nebo fantazijně. Dnes to čtu znova. A když jsem jela autobusem, zavřela jsem oči a zase se nechala unášet pryč. Představila jsem si pláň. Širou, dalekou, slunečnou, váhavou. Taky krásu okamžiku. Jako kdybych přes zavřené řasy svých očí mohla hýbat oblohou. Dalo by se říci, že mě skoro vyrušilo, když jsem po cestě potkala mamku, která se ke mně připojila. Skok. Takový rychlý návrat dolů. Do reality. Skoro se toho bojím. Ve snech. Ve svých snech jsem celou noc pryč. Ve vesmíru a v nekonečném prostoru hvězd. Mimo planetu. Rozkládám se uprostřed prostoru rozprostírajícího se do naplnění. Má duše je plná, všemi smysly vnímá přítomnost snu. Nebo sen vnímá mou přítomnost. Mrazí mě v zádech, když to čtu. Neumím to ani definovat. Znovu a znovu mě to táhne pryč. A realita je tak krutá, nevzpomínáš si na mě? Nebo jen tak šálím smysly? Jako perská princezna. Zdá se, že to funguje. Ve světě, kde oči nevidí a slechy neslyší. Jsem posedlá představou. To už jsem si myslela, že mě něco takového nemůže potkat. Že už snad tohle mám za sebou. Ještě je tu druhá stránka snu. Důležitá je, když vyjde na povrch. Rychle zaujme místo. Rozteče se jako zmrzlina na slunci. Obklopí nás. Probouzí něco zvířecího. Zejména má-li v těle ďábla.