I když název není nejlehčí, 1001 gramů jako by svou váhu zanedbával. Norský umělecký film nás lehkými kroky uvádí do života Marie (Ane Dahl Torp), norské vědkyně, která se někdy až trochu paradoxně snaží udržet svůj život perfektně vyvážený.

Osobní i pracovní záležitosti si udržuje se stejným odstupem, jako drží cigaretu, kousek před sebou, nikdy ne příliš blízko. Norsko-pařížská lovestory Benta Hammera je magnetem lákajícím do kina nejen melancholiky, co by nebýt norského 88 minut dlouhého snímku nevystrčili nos z Burtonovy Anatomie, ale i lidi se zájmem vidět skvělý film s ne příliš známým obsazením.

Marie je jedním ze strážců prototypu norského kilogramu. Ten, chráněn mnoha vrstvami, se podobá Mariině křehké existenci, která je ovšem trochu komplikovanější než 90 % platiny s 10 % iridia. Moderní apartmán s jednou obyvatelkou, kompaktní auto pro jednoho nebo osamocená peřina na manželské posteli. Zkrátka a dobře, hlavní protagonistka si se svojí maličkostí a kilogramem naprosto vystačí.

Pařížský seminář, který si klade za úkol zjistit, jestli je kilo pořád kilové, ovšem Marii z její samotářské pohodlnosti vytáhne. Semináře se účastní místo svého nemocného otce Ernsta (Stein Winge), nastupuje na jeho místo a veškerá zodpovědnost padá na ní. Po návratu spolu vedou rozhovor, Ernst přemýšlí, kolik bude po kremaci jeho tělo vážit. Možná jí rozhovor položil život na pomyslné váhy, možná její osamělost byla jen převážena touhou rutinu opustit. Nezáleží na tom, jestli Marii ke změně v životě popostrčil Ernst a jeho rozjímání, nebo ji samota omrzela. Záleží na tom, že se něco změní.

Z občas až moc dlouhých minimalistických záběrů na vodu, budovy nebo kilogram jsem měla nutkání hypnotizovat ručičku hodinek. Balancování mezi dramatem a komedií ve mně vyvolalo zvláštní pocity, chvílemi jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se, stejně jako postavy, cítit naprosto na nic. Už z popisku filmu jsem měla dojem, že se nebude jednat o kýčovitou lovestory, jako spíš o to, jak si k sobě dva lidé můžou najít cestu. Během toho, co jí hlavní protagonisti hledali, jsem se někdy musela pousmát, 1001 gramů má k obyčejné lovestory vlastně hrozně blízko. Nevím, jak ostatní, za mě si ale film zaslouží palec nahoru, ať už za hudební stránku, kterou výborně dokresluje John Erik Kaada, nebo kameru (John Christian Rosenlund), jež si s divákem hraje a nechává ho nahlédnout na postavy ze všech úhlů a vzdáleností. Katalyzátorem kvality může pro někoho být nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film - pro mě to byly například dialogy, kterých nebylo kvantum - nezaplácly polovinu filmu, a přesto mě dostaly k pointě toho, co chtěla postava říct. Zmínit a vyzdvihnout musím i výkony, aneb jak se z kontrolou posedlé Marie stal znovu člověk, který žije. Já sama jsem po odchodu z kina měla radost. Po marvelovských blockbusterech, ve kterém dominuje vzorec: dobrej + zlej = 3,5 hodiny s popcornem, a po utahaných komediích jsem konečně narazila na film, který mě bavil a po kterém jsem se, jako Marie na konci filmu, cítila trochu živější.

Odkaz na hudbu: http://kaada.no

 #2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění