Kanaďan Xavier Dolan dokázal zaplnit už před třicítkou jednu díru v současné kinematografii a další udělat. Posunuje filmy s homosexuální tématikou na úroveň uměleckých filmů a zároveň svým posledním snímkem Mami! dává filmům, u kterých si pobrečíte, jiný rozměr. (A nejde jen o 1:1, perfektní čtverec, ve kterém je film natočen.) Dolanovy postavy nepostrádají určitý solipsismus, i v Mami! mají kromě svého filmového života ještě jeden, jiný, který se odehrává jen v jejich hlavách a který určuje způsob jejich chování. Xavier svůj nejnovější film opět podepisuje autobiografickými prvky, tentokrát ale do role hlavního protagonisty místo sebe obsazuje Anne Dorval. Jako matka se snaží vyrovnat s tím, že její syn Steve trpí poruchou ADHD, zároveň také s faktem, že i když chcete něco změnit, někdy to prostě nejde.

Stevovo chování je změtí teatrálních hádek, ať už s matkou Dianou (Anne Dorval), nebo s jeho touhou po absolutní svobodě, které brání diagnóza ADHD. Diana si naopak chce ve světě, jehož středobodem je její syn, kterého zachránila před ústavní péčí, najít kus pro sebe jako člověka. Cyklus hysterických scén a následných usmiřování naruší až Kylea (Suzanne Clément), sousedka a bývalá učitelka, která se kvůli psychickému bloku vzdala práce. Mezitím, co Kylea Steva doučuje, vytvoří se mezi ní, Stevem a jeho matkou zvláštní pouto, vytvoří rodinu, která stojí na vratkých základech. Kylea sice fyzicky jen přejde z jednoho domu do druhého, metaforicky za sebou ale zavře dveře jednoho období a s příchodem Diany a Steva její nudný život v Quebecku otevírá dveře nové. Jak dlouho ale vydrží stabilita rodiny, jestliže hlavním pilířem je náctiletý, nevypočitatelný a citově nestálý kluk?

Někdo vám možná řekne, že Mami! je vlastně více než dvouhodinovou, do čtverce posazenou utahaností, ve které protagonistům trvá celou věčnost, aby došli k závěru: „Milovat někoho neznamená, že ho můžeme zachránit."

Po zhlédnutí jsem nemohla než nesouhlasit. Mami! totiž není filmem, který by se dal shrnout do jedné věty.

Co vás už v úvodu upoutá, je rozměr 1:1, a jak Xavier sám říká: „Snažil jsem se vyhnout rozptylování, chtěl jsem formát, který postavám umožní přímý kontakt s divákem." To funguje přesně tak, jak má, diváka nic nerozptyluje, postavy se mu dostávají víc pod kůži. Snímek ovšem nepracuje jen s formátem 1:1. Na pár záběrů plátno využije své širokosti a daný záběr tak přesně vystihne změnu, která se v hlavě postavy odehrává. Kromě Oasis a jiných hitů film protkávají i instrumentální melodie a minimálně v jednom případě je souhra soundtracku a příběhu kombinací, která mě nutila hledat kapesník. A ne jeden.

Citové rozpoložení hlavních postav skloubené s jejich sociální situací může působit jako mechanismus, který se uměle snaží z diváka vymáčknout co nejvíce soucitu. Když ale vezmu v potaz věk autora snímku a přehlédnu fakt, že tenhle názor zastávají převážně uživatelé filmových databází, kteří už nevědí, jak jinak jít proti proudu, vyjde mi, že jestli si Mami! na něco hrát nemusí, tak je to opravdovost. Za zmínku také stojí výkony herců, každý měl dostatek prostoru na to, aby si urval nějaký ten silný moment, zároveň se ale silné momenty u jednotlivých postav nepřekrývaly.

Na závěr dodávám, že ačkoliv jsem film viděla před bezmála půl rokem, v hlavě si ho přehrávám dokola a dokola. A právě proto si ho jdu (znova) pustit. Vám doporučuju to samé.

#1 1001 gramů

#3 Společnost mrtvých básníků

#4 Chvění