Koncem osmdesátých let se Hong Khaou, režisér kambodžského původu, stěhuje do Velké Británie, po studiích na univerzitě vychází začátkem roku 2014 jeho Chvění. Film s malým rozpočtem se představuje velkému publiku a ukazuje divákům svět za jazykovou bariérou, svět člověka, který se nikdy nesrostl s kulturou, do které přišel. Tenhle sofistikovaný a elegantní snímek vedle sebe staví Richarda (Ben Whishaw) a Junn (Cheng Pei-pei), dva rozdílné světy z jiné doby, které se mezi sebou snaží vytvořit si most.

Kai (Andrew Leung) je gay, leží s Richardem v posteli, chodí do práce, vrací se domů a párkrát za týden navštěvuje svoji matku Junn v domově důchodců. Tady je nucen svléknout ze sebe to, kým je, a snažit se alespoň trochu proniknout do bubliny samoty, kterou si okolo sebe Junn díky neznalosti angličtiny vytvořila. Nikdy jí nepřirostla k srdci kultura, do které se přistěhovala, oproti svému synovi se občanem Velké Británie stala jen na kusu papíru.

Stačí pár okamžiků a z jinak dvou naprostých cizinců se stávají lidé, které najednou spojuje smrt někoho, koho oba milují. Richard se k Junn snaží přiblížit, zkouší si ono: „Sdílená bolest je menší bolest." vzít k srdci. Ovšem ani najatá tlumočnice není schopná bariéru mezi ním a Junn překročit. Dělí je totiž mnohem víc než rozdílná abeceda.

Na rozdíl od názvu je děj precizní a jistý v tom, co dělá. Každá scéna má rytmus, který přesně dodržuje, nikdy nevypadne z tempa. Ať už jde o dlouhý záběr na mlčící postavu, nebo gradující dialog, v kontrastu s jinými filmy Chvění nenabízí rychle oslazené vyústění, aby měl divák hřejivý pocit dobrého konce. Pomalé záběry výborně vykreslují svět někoho, kdo se i přes to, že netrpí poruchou řeči, cítí němý. Film ukazuje svět, ve kterém scénář nechává za jazyk mluvit gesta a pohledy. Mnohdy nechává okolnosti situací, ve kterých se postavy nachází, aby promlouvaly za samotné protagonisty. Kromě toho, že jsou role Junn a Richarda skvěle zahrané, jsou také uvěřitelné a lidské, naprosto využívající prostor devadesáti minut k nastolení otázky: „Je to, kde žijeme, opravdu domov?"

Nejvíce se mi na Chvění líbí ty momenty, kdy nejsem schopná říct, jestli se jedná o vzpomínku, scénu odehrávající se v hlavě jedné z postav, nebo o další část příběhu. Skvěle to koresponduje se ztrátou, vnitřními i vnějšími bariérami – hlavními tématy filmu, na které má každá z postav svůj vlastní pohled. Zároveň se také ke každému momentu nabízí mnohdy více než jedna interpretace. Chvění si svoje místo v rubrice filmů, co stojí za to vidět, nevybojovalo výběrem interiérů ani dramatickým soundtrackem. Získal mu ho neotřelý a vlastně i aktuální námět rozdílů mezi kulturami, paradoxní vzdálenosti mezi dvěma Angličany a delikátně podaná homosexualita.

#1 1001 gramů

#2 Mami!

#3 Společnost mrtvých básníků