Díky tomu, že dálnice vede přímo Athénami, stačilo ráno vstát, nasadit krosny, a za deset minut jsme už vesele stopovali. Stáli jsme u nájezdu na dálnici, kde zároveň byla autobusová zastávka. Lepší místo jsme si ani nemohli přát. Párkrát nám zastavil někdo, kdo nejel naším směrem, dokud se nestalo něco, čemu doteď nevěříme. Zastavili nám nezávisle na sobě dva řidiči najednou! Přítel běžel za jedním, já se zatím ptala druhého, kam jede. Nakonec jsme se rozhodli pro řidiče kamionu, z větší části pouze proto, že ani jeden z nás ještě nikdy kamionem nejel.

Váhavě jsme se vyšplhali na sedačky vysoko nad zemí a vyjeli jsme. Drsně vyhlížející silnější muž mezi padesáti a šedesáti lety s nepropustně černými brýlemi dlouho neváhal a dal se s námi do řeči. Nepřekvapilo nás, že neumí anglicky, zato však na nás mluvil svojí brilantní ruštinou a my jsme z mu z větší části rozuměli a češtinou, doplněnou mnoha posunky, jsme spolu komunikovali. Zjistili jsme, že se narodil v Gruzii, kde ještě před sovětskou revolucí vznikla řecká menšina, a díky tomu uměl rusky. Ruština je celkově kvůli vztahům mezi Sovětským svazem a Řeckem v minulém století stále mnohem populárnější a rozšířenější než angličtina, minimálně mezi starší generací. Vyprávěl nám, jak bojoval v Afghánistánu, o svém povolání kamioňáka i o celé své rodině.

Nejhodnější člověk v Řecku

Po zhruba půlhodině cesty se nás zeptal, jestli máme rádi koupání. Nechápali jsme, kam tím míří, dokud nezaparkoval před malou plážičkou, která byla po cestě. Nechal nás, abychom se převlékli v kamionu, a pak nás vzal k vodě. Azurově modré moře bylo naprosto úžasné. To byla také jediná chvíle, kdy si sundal své černé brýle. Další naší zastávkou, na které trval, bylo Thermopolis. Viděli jsme památník starověké bitvy a dokonce nám tam koupil kilo broskví. Třistapadesát kilometrů od Athén jsme o sobě už věděli úplně všechno. Získal si u nás pomyslný titul „Nejhodnější člověk, jakého jsme na cestě potkali“.

Díky němu se naše cesta zkrátila až o dva dny. Dostali jsme se hluboko do vnitrozemí, do oblasti Thesálie, na místo, o kterém jsme si říkali, že je to dost možná to nejkrásnější, co v Řecku uvidíme. Meteora je soubor klášterů postavených na obrovských slepencových skalách. Název znamená v řečtině „prostředek nebes“ a žádný jiný by tuto památku nepopsal lépe. Ještě téhož večera jsme nadšení usínali v kempu pod skalním městem.

Další den jsme brzy ráno vyjeli autobusem k největšímu klášteru – Metamorfosis. Jedině do něj jsme si zaplatili poměrně vysoké vstupné, rozhodně to však stálo za to. Naskytl se nám nádherný pohled na krajinu a samotný klášter byl zevnitř bohatě zdobený mozaikami. Z výšky jsme mimo jiné viděli oválné díry v okolních skalách, které si poustevníci v průběhu dějin vytesávali a v nich pak spali nebo dokonce žili. Do dalšího kláštera jsme se neúspěšně pokusili propašovat s rumunským zájezdem, ale hodná jeptiška se nad námi nakonec stejně slitovala a pustila nás zadarmo. Nakonec jsme se podívali i na zbylé čtyři kláštery a vyčerpaní jsme ještě jednou usnuli v kempu. Další den jsme už zase museli pokračovat v cestě.

***

A jak to bylo dál? Pokračování příští středu 7. 10.

Stopem po Řecku: #1 Váš let je za týden

Stopem po Řecku: #2 “Don vory, don vory”

Stopem po Řecku: #3 Athény? Oxi.